Zamlklé těhotenství │ Darovala jsem život i smrt

Zamlklé těhotenství a čekání na spontánní potrat je přirozená metoda šetrná k tělu i psychice

Pokud neznáte informace o způsobech řešení zamlklého těhotenství a toto téma vás zajímá, prosím přečtěte si nejdříve informativní článek Zamlklé těhotenství│Důležité informace, ať jste v obraze.

Toto je můj osobní příběh určený především ženám ve stejné situaci. Popisuji zde i průběh mého zamlklého těhotenství a vyčkávání na samovolný potrat.

Zamlklé těhotenství a vyčkávací postup

Lidské tělo je tak úžasný mechanismus. Asi mě nikdy nepřestane překvapovat, čeho všeho je schopno a na co jsme od přírody vybaveni a jaké schopnosti máme přirozeně vrozené.
 
Měla jsem možnost být obohacena o zkušenost, rozloučit se se svým miminkem a pohřbít ho pod šípkovou růži.
Ti, kteří si říkají vždyť je to jen pár buněk, tak těch pár buněk měřilo 3 cm, mělo ručičky a nožičky. Bylo tak krásné a ja jsem ho mohla vidět.
 
Kdybych poslechla zdravotníky, nic z toho by se nestalo, cítila bych prázdno a ta obrovská transformace sebe samé by mi chyběla, chyběl by mi můj čas.
 
➸ Čas na smíření.
➸ Čas promlouvání.
➸ Čas potřebný mému tělu až bude připravené.
➸ Čas, kdy jsem si mohla uvědomit tolik věcí, důstojně se rozloučit a celé to plná poporodních hormonů štěstí uzavřít.
 
Je ve hvězdách, jaká bych byla bez této zkušenosti a soucítím s ženami, které to také cítily jinak, ale musely se probrat z narkózy bez toho přirozeného procesu, protože neměly všechny informace a hlavně podporu zdravotníků.

Tragická událost s vyšším záměrem?

Jelikož jsem v té době měla už dlouho v plánu psát blog o přirozených porodech a mateřství celkově, měla jsem také v plánu napsat o mojí zkušenosti se zamlklým těhotenstvím a šířit osvětu i v tomto citlivém tématu.

Přijde mi to velmi důležité, aby se i v těchto situacích změnil přístup lékařů, tak jako se mění nežádoucí rutinní postupy u přirozeně probíhajícího porodu a to jen díky osvíceným, dobře informovaným a asertivním rodícím ženám, které tuto cestičku vyšlapávájí ženám budoucím. Přestože se o škodlivosti těchto rutinních postupů (nejen při porodu) dlouho ví, nadále se praktikují a učí na školách 

A světě div se, zjistila jsem, že gynekoložka krátce po zkušenosti se mnou už dala další ženě se zamlklým těhotenstvím na výběr a umožnila jí vyčkávat na samovolný potrat.
 
A přesně to byl ten účel a jeden z důvodů, který jsem cítila v mojí situaci. Nenechat se vystrašit, ale stát si za svým pro lepší informovanost dalších žen i zdravotníků.
 
I další gynekoložka, ke které jsem přestoupila, mi při prohlídce po samovolném potratu dala za pravdu, že je to pro tělo nejlepší, i když nevěřila, že se to povede.

V mé situaci jsem si přála:

mít právo na svou přirozenou volbu bez odsuzování
➸ změnu pohledu
zdravotníků a systému
➸ změnu pohledu veřejnosti
➸ podporu ženám ve stejné situaci.
 
 
Pokud se necháme vmanipulovat do rutinních a zajetých postupů, žádná změna k lepšímu nepřijde (nejen ve zdravotnictví).
Nejde přece aplikovat tabulkové postupy na všechny lidi bez celostního přístupu.
Plod miminka v bříšku, kterému už nebije srdíčko. Zamlklé těhotenství
zamlklé těhotenství

Smrt je přirozená součást života, budeme-li ji v průběhu života schovávat do šuplíku o to bolestivější bude setkání s ní. 

Svoji zkušenost sdílím pro ženy, které hledají informace, protože vím, jak je těžké najít pochopení, natož takové sdílení.
Jsou to informace na velmi citlivé téma a jelikož mně pomohly příběhy a zkušenosti ostatních žen, chci přispět i svojí troškou do mlýna.

 

Těhotenství a očekávaní příchodu svého miminka na svět je radostné období každé ženy.
Ale ne každé je to dáno.

 

Příroda ví asi nejlíp, které dítě by prospívalo a které ne. A život má svůj plán a vyšší záměr. Možná v tom najdete i nějakou spiritualitu, duchovno, kdo ví, jaká byla cesta té dušičky.

Já jsem od začátku této zkušenosti viděla ten vyšší záměr v podobě:

➸ zkušenosti, kterou předávám dalším ženám (někdy se o tom bavím i s muži 🙂)

➸ zpětné vazby pro zdravotníky, kteří pak ve finále usoudili, že vyčkávací metoda na samovolný potrat je pro tělo opravdu nejlepší (pokud to situace dovoluje a žena o to má zájem pochopitelně)

➸ a samozřejmě většího semknutí s mužem a nějakého životního poznání, prožitku, transformace…

Můj příběh a přirozený potrat

Jupí, jsem těhotná! Sourozenec, kterého si přála i dcera.
Všechno se vyvíjí perfektně, po genetické stránce i krevní testy bez problému, srdíčko bije.

Cítila jsem, že by to mohl být kluk a podvědomě jsem mu vybrala jméno Robin. Překlad jména mě vždy zajímal a toto jméno je původem starogermánské s významem skvělý/ zářící slávou.

Finální jméno bychom ale vybrali až po narození a zjištění pohlaví, chtěla jsem se nechat překvapit (u prvního těhotenství mě vůbec nenapadlo, že bych si pohlaví nemusela nechat říct, všichni to vždy věděli hned).

Přestože dcera se moc těšila na miminko, hladila a pusinkovala mi bříško, nevyšlo to.
Zpětně jsem si říkala, že Robin je ideální jméno pro nenarozené dítě u kterého neznáme pohlaví, protože se v zahraničí používá i jako ženské jméno.

Zamlklé těhotenství 1. den

Advent a Vánoce se smrtí

Ten rok byl pro mě zimní slunovrat opravdu tématický.
Bylo to v předvečer na Mikuláše. Po zjištění, že mému zatím nenarozenému děťátku na konci 1. trimestru už nebije srdíčko, došlo na otázku dořešení situace.
 
Hned mě napadla přirozená metoda, něco, po čem se rozjede spontánní potrat, kdy si s tím tělo prostě samo doma poradí.
Neměla jsem o tom ale žádné informace. Bylo mi to zamítnuto s tím, že se to nedělá, že mi hrozí infekce až smrt. Já jsem se cítila o to víc ve stresu, že jsem natlačená další den do příliš rychlého řešení operativního zákroku pod narkózou (kyretáž/výškrab).
 
Bylo to oficiálně v 11+6 týdnu těhotenství, kdy mi bylo oznámeno zamlklé těhotenství (na žádance na operaci psáno 14+6 tt, bráno asi od poslední ms). Od gynekoložky jsem byla poučená, že musím na operaci (protože infekce až smrt…).
 
Doktorka vypisovala žádanku. Zeptala jsem se, kdy nejpozději musím jít na zákrok. Maximálně týden. Nechala jsem se tedy objednat za týden (jinak by mě objednala další den).
 
Jakmile jsem zavřela dveře od ordinace, spustily se mi potoky slz. Volala jsem své nejlepší kamarádce, aby mi dala cigaretu, vykouřila jsem dvě a šla domů.

 

 Byla pro mě velmi nepříjemná vidina, že budu muset být v porodnici s roztaženýma nohama na lůžku, pod sebou kýbl, narkóza, silou roztažené hrdlo čípku, odsátí a seškrabání sliznice dělohy s 3 cm miminkem v podobě nemocničního odpadu (před vyhozením by bylo rozřezáno a posláno na testy).

Strávená noc na oddělení a být ochuzena o důstojnější rozloučení a uzavření situace, se mi vůbec nelíbila.

Prý ale není jiná možnost, tak jsem se utěšovala, že to budu mít aspoň rychle za sebou.

Jenže já jsem to tak necítila a nechtěla jsem to mít hned za sebou. Dělat, že se nic nestalo. Cítila jsem, že chci dát čas své duši to zpracovat a svému tělu se s tím šetrněji vypořádat a věřila jsem, že bude vše v pořádku, že to takhle má být.

Nechtěla jsem být ochuzena o ten přirozený proces, o tu zkušenost, bez které se člověk neposune.

 

Den druhý

Další den jsem spotřebovala hodně kapesníků a začala jsem pátrat po informacích, jestli nejsou i jiné možnosti. A samozřejmě že jsou.

Nějaké články porodních asistentek, pár zkušeností žen, odborné články v angličtině o zamlklém těhotenství, v tomto patří velké díky internetu.
Dřív bych se nic nedozvěděla (jako spousta žen)  a musela bych prostě na zákrok.
Byla jsem ujištěna v  mé volbě, že je to normální a přirozené, samozřejmě s  riziky, které má i kyretáž.

Zavolala jsem  soukromé porodní asistentce a ptala jsem se ji na zamlklé těhotenství a informace o vyčkávací metodě na samovolný potrat. Poté jsem zavolala do porodnice a zrušila termín kyretáže.

Přišla obrovská úleva, nemusím nechat rozhodnout cizího člověka, co bude dělat s mým tělem, ale mohu si stát za svým.
Jenže se dostavil stres z nátlaku ze strany zdravotnictví. Teď jsem musela odolávat a vypořádat se psychicky s další a zbytečnou situací a to, výhružky a souzení zdravotníků.

Rozhovor se soukromou porodní asistentkou

Moc milá žena mě ujistila, že vyčkávat na samovolný potrat je možné. Řekla mi veškeré informace, její zkušenosti o průběhu přirozeného potratu a na co si dát popřípadě pozor, co hlídat.

Doporučila mi bylinky a jiné možnosti na podpoření dělohy a těla k vyčištění a posílení (sporýš, maliník, kontryhel, kopřiva). 

Byla jsem tak šťastná, že jsem tady správně, že na mém rozhodnutí není nic špatného.
Jediné, co mě děsilo, bylo, jak to oznámím gynekoložce, když vím, že tuto možnost zavrhla.
Promýšlela jsem věty, kterými se budu obhajovat a argumentace (informace z odborných článků).

Vím, že je to moje tělo a můžu si s ním dělat co chci, ale tyto oficiální záležitosti, v  dnešní nepřívětivé době k odlišnostem, mi byly dost nepříjemné. Připadalo mi to najednou víc stresující, než ta moje situace samotná.

Řekla jsem si, že se nebudu rozrušovat a gynekoložce to zatím neřeknu. Oficiálně je bezpečné čekat 8 týdnů, tak si dám čas.
Doufala jsem, že do 3 týdnů bude samovolný potrat za námi a až půjdu na kontrolu ke gynekoložce (po plánované kyretáži), seznámím ji s mou volbou a řešením.

 

Jenže moje tělo mělo v plánu něco jiného. Potřebovalo víc času…

 

4. týden vyčkávání

Uběhly 4 týdny od doporučené kyretáže a já jsem měla jít na kontrolu ke gynekoložce po tom plánovaném zákroku.

Ráno jsem volala do ordinace. Půjdu s pravdou ven. Už mě netrápilo, co si budou myslet, aspoň se mi to rozleželo v hlavě. Ale při telefonátu mi stejně bušilo srdce.

Sestřička měla velmi překvapený tón, že jsem nebyla na kyretáži a po konzultaci s  doktorkou mi oznámila, že mě chce vidět až po vyčištění (po kyretáži), že to jinak nedělají.

Já jsem, ale chtěla být i pod dohledem, abych to ošetřila i z té oficiální stránky a zajímaly mě krevní testy. Objednala jsem se tedy k jiné gynekoložce, když jsem sháněla informace o někom přívětivějším.
Volný termín měli za 2 týdny. Nevadí stejně mám čas.

Cítila jsem se fit, po fyzické stránce jakoby se nic nestalo.

V té době jsem také cvičila každý den cviky z hormonální jógy, kromě stimulace orgánů a dělohy jsem si protáhla i celou páteř.

Na začátku jsem si také vymalovala tématický obrázek lotosového květu se šroubovicí DNA a na druhou stranu namalovala intuitivní kresbu bezpečného odchodu miminka.

Obrázek jsem si dala na lednici, abych si to každý den vizualizovala.

6. týden 

Bylo to přesně 6 týdnů ode dne zjištění čerstvě zamlklého těhotenství (někdy se to ženy dozví až po pár týdnech, že miminko nežije. Takže třeba mají samovolný potrat po 3 týdnech, přestože miminko v bříšku nežilo už před tím pár týdnů. Dohromady u nich tedy samovolný potrat proběhl po více než 3 týdnech od zamlklého těhotenství).

Večer jsem dostala znamení (na kalhotkách). Hurá půjde to, zajásala jsem radostí. Někomu může připadat čekání s mrtvým plodem v těle 6 týdnů úplný psycho, chápu.
Ano je mrtvé, ale je to součást těla, ze kterého vzniklo, ve kterém se vyvíjelo a tak má právo si s tím samo poradit.

Smrt je smrt.
➸ Někdo před ní zavírá oči, bojí se jí nebo štítí.
➸ Jiný člověk smrt vnímá jako naprosto přirozenou a nedílnou součást života.
Takže jde o vnitřní nastavení každého z nás.

Ano i já jsem si říkala, že je to dlouho, když jsem na začátku sháněla informace a dozvěděla se, že tělo může potřebovat čas i 8 týdnů.
Ale až budete v té konkrétní situaci, často to nepředstavitelné může být najednou i to přirozeně reálné.

Mně to čekání samo o sobě nevadilo, říkala jsem si, že bych čekala klidně dýl, pokud by to moje tělo potřebovalo. Ani jsem neměla strach z infekce, protože jsem se cítila naprosto v pořádku. Jen jsem to už chtěla mít uzavřený (i se zdravotníky) a dát prostor dalšímu děťátku.

 

Protože jsem moji zkušenost měla od začátku v plánu napsat veřejně, šířit osvětu v tomto citlivým tématu a podat tím i informace dalším ženám v obdobné situaci, aby se mohly svobodně rozhodnout, kterou cestu si zvolit…

…tak nějak jsem podvědomě tušila, že zrovna já budu čekat snad nejdýl, abych šla příkladem a ujistila ostatní ženy, že při vyčkávací metodě to nemusí trvat jen ty průměrné 2-3 týdny, ale je to bezpečné i mnohem dýl.

 

↟↟↟↟↟

Byla jsem na kontrole u nové gynekoložky a šla jsem na krevní testy.
Doporučila mi kyretáž, protože si myslela, že to po mým nepůjde, ale byla velmi respektující.

Holt s tím u nás doktoři prostě nemají zkušenosti a nejsou o tom asi dovzdělaní, když je u nás v ČR jediný zdravotnický postup operace. Nebo je to pro ně pohodlnější a rychlejší jistota?

Každopádně chápu, že to gynekoložka musela mít ošetřené i oficiálně, aby nic nezanedbala. Dala mi tedy žádanku do fakultní nemocnice, přestože věděla, že tam nepůjdu.

 

Říkala jsem si citát, ať to nevzdávám 5 minut před tím, než se stane zázrak.

 

7. týden

Byl přesně jeden den před 7 týdnem vyčkávání. Poskládala jsem jeřába z obrázku, který jsem nakreslila na úplném začátku při zjištění mého zamlklého těhotenství, abych vyplavila emoce, které by mohly způsobovat vnitřní blok a ještě se rozloučila s dušičkou (znovu ji v duchu poprosila o odchod).

Šla jsem s dcerou jeřába z tohoto obrázku, který mi visel na lednici, pustit po řece. Toto jsem měla v plánu od samého začátku, ale už jsem to neudělala, protože jsem tomu nepřikládala na důležitosti.

Momentálně jsem se ale potřebovala uklidnit, protože se mi krátil oficiálně doporučovaný čas a chtěla jsem to podpořit i na psychické/duchovní úrovni, ve které to symbolizovalo odchod dušičky, ale i tělíčka a mých negativních emocí (pokud nějaké zůstaly v podvědomí a já si toho nebyla vědoma).

Byla to krásná procházka, pohled na jeřába, který symbolizoval duši dítěte, jak odplouvala po řece, byl uklidňující a radostný.

Představovala jsem si, jak duši i tělo pouštím pryč, přestože jsem ji pustila hned na začátku. Cítila jsem totiž od začátku vyšší záměr mé zkušenosti, i když to bylo velmi smutné a těžké období.

Něco nám smrt vezme, ale něčím nás obdaruje, zkušeností, která nás něco naučí. I když to v té situaci nechápeme a nevidíme, zpětně to pak vyhodnotíme jinak. A mě to naučilo mnoho.

Smrt tu s námi byla, je a vždycky bude. Je na nás, jak k ní budeme přistupovat a jestli toho využijeme ve svůj prospěch a posun na cestě poznání života, nebo naopak.

Dceři jsem to netajila a dnes si o druhém miminku, které umřelo povídáme.

Pouštění po řece vlaštovka s vizualizací a záměrem
Tady se na mě jeřáb podíval a v zápětí se otočil a plul pryč

Ten den jsem dostala další znamení, nechci tady popisovat detaily, šlo o čirou tekutinu. To mě překvapilo, protože jsem myslela, že to začne silným krvácením. Vyzvídala jsem zkušenosti od žen a opět jsem zjistila, že je to normální. Pořád jsem se cítila fit.

Byla jsem klidná, šťastná a vděčná za znamení, že to půjde.

Asi je to důležité ošetřit i těmito, pro nás banálními rituály, psychika a podvědomí dělá divy.

Samovolný potrat

Chtěla jsem tady napsat celý průběh samovolného potratu, ale pro slabší povahy jsem si to rozmyslela a napíšu to ve zkratce. Pokud je někdo ve stejné situaci, nebo ho podrobný popis zajímá (např. lékaře) ať mi napíše zprávu (ideálně na fb stránku). 

Podpořila jsem tělo i na hmotné úrovni zvyšujícími dávkami vitamínu Chomeopatikama.
Ten den jsem si koupila malinovou a šalvějovou tinkturu (a lichořeřišnici na imunitu, která má u nás doma nezaměnitelné místo v lékárničce, je to přírodní antibiotikum).

Pro svůj klid jsem ještě zavolala porodní asistence a zeptala jsem se, jestli je běžné čekat tak dlouho, zjistila jsem od jiné doktorky v zahraničí, že se jinde ve světě vyčkává i 10 týdnů.

Porodní asistentka mě ujistila že je to možné, byla jsem těhotná tolik týdnů, tak tělo může potřebovat klidně tolik týdnů na vyčištění. Pořád platí, že kdykoliv můžu na kyretáž.

Zavolala jsem si k nové gynekoložce na výsledky krve. HCG před těmi pár dny bylo 3500 zatím vysoké ale výrazně se snižuje.

Večer ten den se to stalo. Můj malý porod/potrat ve vaně. Myslím, že díky každodennímu cvičení jógy to šlo tak hladce.  Miminko bylo celé a uvnitř v neporušeném plodovém váčku i s plodovou vodou (plodové vejce se tomu myslím říká). Z  důstojnosti jsem ho nefotila.

Bylo tak krásné, je to opravdu zázrak, že z takového drobka se vyvine celistvá bytost.  Na UTZ mělo 3 cm, to odpovídalo.

V těle kolovaly poporodní hormony a já ctila obrovskou radost a vděčnost svému tělu. Všechno bylo jak má.

 

Měla jsem radost, že to šlo, přestože mě zdravotníci přesvědčovali o opaku.

 

Domluvila jsem se, že příští týden půjdu znovu na krevní testy, protože HCG by mělo být prý od 0-5.
Měla jsem potom HCG asi 40 a tak jsem šla na kontrolní ultrazvuk (kdyby HCG neklesalo, chtěli by, abych to řešila v 
nemocnici, kam jsem byla poslána na kyretáž).

Rapidní pokles HCG znamenal dobré zprávy (což jsem věděla) a na kontrolním ultrazvuku mě doktorka pochválila, že jsem krásně čistá a že je nejlepší, když si s tím tělo takhle samo poradí, jen ne každé by to šlo.
Na což jsem odvětila, že to neví, když se to nezkusí.

Musím ji velmi poděkovat, protože moje rozhodnutí respektovala a nijak mě nesoudila, snažila se jen moje rozhodnutí pochopit.

Byla jsem tak šťastná, že se mi to čekání vyplatilo, vděčná životu, že je vše zařízeno, jak má a že to opravdu jde.
Lidské tělo je úžasný mechanismus a lékaři jej často podceňují.

Až bylo tělo připraveno, dokázalo to samo! Hrdlo čípku se samo roztáhlo (přirozeně bez vnější síly lékařů), děloha se stahovala jako při porodu. Tělo to vážně umí, poporodní hormony taky fungují.

Jen je potřeba svému tělu naslouchat a důvěřovat, vnímat ho a nenechat se stáhnout k pochybnostem.
A poslouchat signály, kdyby něco hrozilo (v tomto případě krvácení jako z kohoutku nebo velmi vysoká horečka k 39°C).

Vždy naslouchám své intuici, přestože se někdy ocitnu v situaci, kdy poslechnu uměle vytvořenou působící autoritu (všichni jsme tak byli vychovaní) a nechám se stáhnout do něčeho, co ve skutečnosti nechci.
Pořád na tom pracuji. Nedávno jsem se například nechala ukecat k pojištění, které jsem nepotřebovala (následně jsem ho samozřejmě zrušila).

A u lékařů to platí dvojnásob.

➸ Málokterý lékař má celistvý pohled na situaci, ve které se ocitl konkrétní člověk.

➸ Málokterý lékař vás obeznámí se všemi možnostmi, klady i riziky.

➸ Málokterý lékař se vás zeptá na váš názor a vaše pocity…

Po pravdě si nedokážu představit, když vím kolik toho tělo vyloučilo, že by to ze mě lékaři odsávali a vyškrabávali.

 

Poděkovala jsem životu, vesmíru, bohu (každý tomu říká jinak).

Poděkovala jsem duši děťátka za pomoc s odchodem, za tuto zkušenost a s láskou ji popřála krásnou další cestu.

Poděkovala jsem i svému tělu a děloze. Ano, po této zkušenosti miluji své tělo o to víc! 

 

Závěrem…

Čekala jsem tedy dýl než je běžné, přesně 7 týdnů. Ale toto čekání se mi vyplatilo i bez zásahu do těla nebo chemickým vyvoláním.

 

A kdo ví,  možná by to šlo dřív, kdybych kromě důvěry v sebe měla i důvěru nebo jen podporu zdravotníků.
To bylo jedinou překážkou na mé cestě.

 

Poděkování

➸ Velké díky patří mému muži, který od začátku respektoval moje rozhodnutí a podporoval mě.

➸ Děkuji mojí mamince, která  byla mou zálohou. Je dobré mít někoho dospělého, aby byl po ruce pro všechny případy, až půjde na věc (kdyby byl muž v  práci). Třeba i k pohlídání staršího dítěte.

➸ Děkuji také porodní asistentce za informace a podporu. A všem soukromým porodním asistentkám a dulám, které jsou velmi důležitou (ve zdravotnictví často chybějící) oporou ženám.

➸ A v neposlední řadě velmi děkuji ženě, která byla ve stejné situaci jako já a se kterou jsem si po celou dobu mohla psát, byla mi velkou oporou.

➸ Děkuji i ostatním ženám, které sdílí své příběhy, díky kterým jsem se dozvěděla víc informací o jiných možnostech řešení zamlklého těhotenství a mohla jsem se informovaně rozhodnout.

➸ A děkuji všem lidem, které jsou oporou druhým.

O to mi právě jde, sdílet zkušenosti a podpořit ženy ve stejné situaci. I já jsem tuto podporu poslala dál, podporovala jsem další ženy, které se rozhodly jít cestou vyčkávání a s úspěchem tuto situaci uzavřely.

 

Je naprosto v pořádku, pokud žena, která se dozví o svém zamlklém těhotenství, to chce mít hned za sebou. Pro klid duše potřebuje jít na zákrok v nemocničním prostředí a být pod dozorem lékařů. A je jí to umožněno.

Ale stejně tak by měla být nabídnuta druhá možnost ženě, která potřebuje jít přirozenou cestou pro klid své duše a chce šetrnější přístup k jejímu tělu.

 

Doufám, že se zdravotnictví u nás zase posune k lepšímu a všechny ženy si budou moct vybrat s ohledem na jejich situaci a potřebu.

➸ Bez stresu z reakce a odmítnutí lékařů.

O rizicích výškrabu mě nikdo neinformoval a když chce žena čas a domácí prostředí pro samovolný potrat doma a jiné rozloučení s miminkem, měla by být obeznámena se všemi metodami, benefity i riziky.

Taková byla moje volba a přestože to byla nejtěžší událost v mém životě, negativní emoce zpětně necítím.
Naopak mi vůbec nevadí o tom mluvit a vzpomínám na to s velkou láskou a pokorou.
Vím, že to zní zvláštně, ale tím zakončením a řešením přirozeného potratu, to vnímám jako jednu z nejkrásnějších zkušeností v mém životě.

Každé poznání je lemováno nějakou ztrátou, bolestí. Terapeutický proces, který je schopen nás skutečně transformovat, buněčně i spirituálně, se neobejde bez ztrát, bez rozboření některých dosavadních jistot, přeskládání našeho hodnotového žebříčku. A průvodním jevem je vždy bolest.
Mudr. Jarmila Klímová (zdroj)

Tento můj osobní příběh je určen především ženám, které jsou v obdobné situaci a mají stejnou potřebu jít touto přirozenou cestou.

Není to doporučení, není to jediná správná volba. Co je správné pro jednoho, nemusí být správné po druhého.

 

Zdroje k tomuto tématu najdete v informativním článku Zamlklé těhotenství │ Důležité informace.

↟↟↟↟↟

Sdílejte na fb:

Recommended Posts