U metodách kontrolovaného pláče se dočtete o zoufalém pláči a křiku dítěte, které se může i pozvracet, důležité je vytrvat a neposlouchat své instinkty, které říkají pomoz mu. To přirozeně stresuje dospělou mámu, natož malé miminko.
V článku najdete:
➸ Odpojení rodičů od svých dětí
➸ Metody kontrolovaného pláče
➸ Mozek dítěte a stresový hormon kortizol
➸ Společné spaní
➸ Však ono si zvykne
➸ Koncept kontinua
Odpojení rodičů od svých dětí
Když miminko pláče, je to pro něj život ohrožující stav. Kanadský lékař Gabor Maté je toho názoru, že pokud nezvednete plačící dítě, je to pro něj stejné, jako kdyby umíralo. Neuropatolog František Koukolík zase říká, že dotek je pro nás stejně důležitý jako zrak nebo sluch.
Víc o vztahových vazbách (Attachment) a 15 důvodů proč nosit děti najdete v tomto článku.
Muž a žena stvoří dítě z lásky (v tom lepším případě), ale jakmile je na obtíž, jde láska stranou? Vyplakávací metody jsou jedním z našich vynálezů, kterým si péči o děti chceme pro své pohodlí usnadnit. Je to ale tak správně?
Metody kontrolovaného pláče
Estivillova metoda se používá k uspávání miminek od 6.měsíců, Ferberova metoda od 4.měsíců. Při těchto metodách se nechává miminko v intervalech vybrečet, dokud nezjistí, že mu pláč nepomůže a jeho jediná komunikace selhala. Rezignuje a přestane plakat. Neznamená to, že je dítě v pořádku a příčina potíží byla vyřešena.
Příznivci těchto metod říkají, že dítě je údajně v půl roce jeho života schopno vydržet celou noc (10-12 hodin) bez jídla a pití.
Klidné spaní ale není jen o prázdném žaludku. Myslíme si, že jim přece nic nechybí, tak proč pořád brečí? Najíst, přebalit, přikrýt a lusknutím prstu spát, to je přání všech rodičů.
Děti ale mají i jiné potřeby, než ty základní (viz Maslowova pyramida lidských potřeb). Děti potřebují zapsat zlý sen, ujistit se že jsou v bezpečí, můžou prožívat jiné strachy podle situace v rodině, když je máma ve stresu nebo doma vládne nepohoda. Přemíra nebo naopak nedostatek podnětů může také způsobit neklidný spánek a samozřejmě bolest při růstu zoubků, nemoc a jiné fyzické potíže. Dalším faktorem je separační úzkost.
Mozek dítěte a stresový hormon kortizol
Nezapomeňme, že lidské mládě se rodí na svět nedovyvinuté a nemá ještě vyvinutý neokortex, rozumovou část mozku. Není tak vypočítávé, aby s vámi manipulovalo. Ovládá je limbický systém emocí, proto je empatie na místě. Pláč je jejich jediná komunikace a našim úkolem je nezpůsobovat jim emocionální bolest. Děti potřebují náš vyzrálý mozek, abychom jim pomohli zpracovat jejich emoce, které ještě neumí samy regulovat.
Malé děti žijí přítomností, pro ně je nekonečně stresující chvíle volání po známé náruči. O vývoji mozku a také společném spaní s dětmi jsem psala tady.
Stresový hormon kortizol, který se do těla vyplavuje při pláči dítěte, v dlouhodobém horizontu způsobuje řadu zdravotních potíží např. vysoký krevní tlak, ovlivňuje střevní mikrofloru, oslabuje imunitní systém, způsobuje poruchy pozornosti, nespolecenské chování a obezitu.
Výzkumy ukazují že kortizol v těle dítěte zůstával dlouho poté co bylo vycvičeno k tiché panice neplakat, u matek se tato hladina srovná hned. Nastane změna jejich napojení a vztahu mezi nimi.
Slyšet zoufalý pláč svého dítěte stresuje dospělé, natož to malé bezbranné miminko, které je odsouzené být samo v postýlce a nemůže si samo pomoct.
Když miminko pláče, náš instinkt říká rychle ho utěš a uspokoj jeho potřeby, zachraň ho, to máme geneticky zakódované. V dřívějších dobách, by osamocené miminko bylo odsouzené k záhubě, kdyby na sebe neupozornilo pláčem, to má zase zakódované ono.
Tak to příroda zařídila a my to nezměníme kratičkou existencí několika generací pokoušejících se naučit miminka neplakat pro náš komfort, pláč je jejich přirozená komunikace.
Společné spaní
Naši předkové spali společně. Japonci také preferují společný spánek rodičů s dětmi pro hladký psychický a fyzický vývoj. O zkušenostech dlouhodobého společného spaní s dětmi jsem četla i v jiných zemích.
Americký psycholog Martin Seligman potvrzuje, že společné spaní podporuje vzájemný vztah a pozitivní emoce, které rozvíjí intelekt, společenský a fyzický potenciál dítěte potřebný v dospělosti.
Jsou i jiné postupy jak pomoct dítěti ke spánku (kojení, nošení, zpívání, hlazení, aroma terapie, masáže…). Časem vypozorujete, že vaše dítě má různé typy pláče pro různé potřeby.
Jestli jste vyplakávací metody zkoušeli na svých dětech nezoufejte, dělali jste to nejlepší, co jste v té chvíli mohli. Důležitý je postoj, který máte teď a vaše vědomá přítomnost s nimi.
Různé vyplakávací metody ale mohou nalomit životní víru v dobro. Děti se učí nápodobou a utvářejí si názor na svět a na život, potřebují toho tolik vstřebat a pochopit. Potřebují nasytit svoje potřeby bezpodmínečné lásky a bezpečného prostředí, aby měli zdravé sebevědomí a sebeúctu. To potom budou předávat svým dětem.
Pokud budou mít nastavené, že svět je špatné a zlé místo, budou žít život plný agrese, stěžování, strachu a soutěživosti. Budou žít nenaplněný život a hledat u druhých to, co jim v dětství chybělo. Bezpodmínečná láska a přijetí.
Děti potřebují naši pomoc, aby se vydaly do světa bez nás a znaly nástroje, se kterými mohou pracovat se strachy a úzkostmi svými i jiných.
Nesnažme se tolik přizpůsobit děti k našemu dřívějšímu životu bez nich. Přizpůsobme se my k životu s dětmi.
Co se dítě naučí o vztazích, když jeho prvotní nejbližší a životně nejdůležitější člověk (máma), nereaguje na jeho potřeby, ono rezignuje a osamostatní se? Zázrak, nebo potlačená nenaplněná potřeba a vznikající trauma?
Vztah k mámě nebude stejný, jako v případě, kdy by dítě mělo pocit bezpečí a jistoty, protože máma mu rozumí a pomůže i kdyby jen svojí přítomností, když to nejde vyřešit jinak. Někdy prostě víc udělat nejde, důležitá je empatie.
A když už je toho na vás moc a ujede vám něco, kvůli čemu se možná cítíte provinile, prostě to klidným hlasem narovinu řekněte, vysvětlete a omluvte se. Nemyslete si, že vám nerozumí. Když se díváte na film v cizím jazyce, taky cítíte, co znamenají konkrétní situace, ať už podle mimiky nebo tónu a hlasitosti hlasu.
Však ono si zvykne, musí si zvykat…
Možná něco podobného uslyšíme (nejen) od staré gardy. Nech ho vybrečet, ať si zvykne. Ale na co? Že empatie, objetí, láska je podmínečná, na příděl nebo za odměnu? Že takový je normální vztah i mezi partnery? A že to takhle mají učit i svoje děti? Stáhnout se do sebe? Odpojit se od sebe? A tuhle emocionální bolest potom řešit různými závislostmi?
Ke svému partnerovi se taky neotočíte zády, když vás potřebuje. My se můžeme jít napít, otočit se, příkrýt, vyvsléct, schovat před strašidelným zvukem nebo stínem, přitulit k partnerovi. Jsme už zkušení dospělí. Ale co to maličké, které je odkázané na naši pomoc?
Je toto odcizení v naší společnosti opravdu žádoucí a potřebné? Naplněná potřeba odezní, nenaplněnou potřebu si neseme po celý život a hledáme různé způsoby jak ji naplnit. Jak byste se cítili vy, kdyby vás partner, vaše láska nutila noc co noc spát vedle na gauči.
Taky bych někdy zrušila pláč dítěte (u nás je to spíš křik a řev). Je dobrý si to připomenout, že je to naprosto normální.
Koncept kontinua
Výňatek z knihy koncept kontinua
Když novorozenec formuje dojmy ze svého vztahu ke všemu co je kolem něj, buduje rámec, který se stane jeho domovem na celý život – bude k němu všechno vztahovat, bude jím všechno poměřovat.
Deprivace způsobené v dětství se stanou nedílnou součástí jeho vývoje. Instinkty nepřemýšlejí. Na základě svých silných přirozených zkušeností předpokládají, že je v zájmu jedince, aby původní zkušenost zůstala zachována.
Hranice vnímání jsou určovány v dětství. Dítě očekává, že bude vedeno svými zážitky, očekává, že jich bude hodně a budou různorodé. Dítě očekává, že jejich charakter bude mít přímou a užitečnou souvislost se situacemi, které ho v životě budou potkávat.
Pokud se cítí bezpečně, chtěný a „doma“ uprostřed dění ještě než začne myslet, jeho pohled na pozdější zážitky se bude lišit od pohledu miminka, které se cítilo nevítáno, nestimulováno zážitky a zvyklo si na život ve stavu potřeby, i kdyby měli naprosto shodné pozdější zážitky.
Každý koneček nervů jeho čerstvě obnažené kůže dychtí po očekávaném objetí, celé jeho bytí, podstata toho, čím je, touží po náruči. Po miliony let maminky miminko od okamžiku porodu objímaly. To, že miminka v několika stovkách minulých generacích byla o tento nade vše důležitý zážitek ochuzuena, nic nemění na očekávání každého nového miminka, že ONO určitě na správném místě bude.
Někdo ho strčí do postýlky, ať pláče jak pláče, je ponechán v tom očistci, který se vůbec nehýbe. Po prvé v celém jeho životě, který byl dosud nekončícím blahem v děloze, po prvé během dlouhé doby evoluce. Pláče a pláče, jeho plíce, nenavyklé na vzduch, jsou roztahovány zoufalstvím srdce. Nikdo nepřichází. Miminko důvěřuje ve „správnost“ života, už ze své podstaty v ní důvěřovat musí, a dělá to jediné, co může.Pláče dál. Nakonec, po době, která je dlouhá jako celý život bez času, vysílením usne.“
Nebojte se, hlaďte své děti, objímejte je, pusinkujte, noste. To rádoby hodné miminko, které nepláče neznamená vždy, že je v pořádku.
Výchova dětí není na vždy a věřím, že se vám to vrátí v pozdějším vztahu, kdy už s vámi nebudou chtít spát a později ani bydlet.
Zdroje:
https://www.parentingscience.com/Ferber-method.html
https://news.unt.edu/news-releases/unt-researcher-finds-infant-stress-levels-remain-high-during-sleep-training
http://www.evolutionaryparenting.com/
Jean Liedloff, Koncept kontinua, 1.vydání, DharmaGaia, 2007, ISBN 978-80-86685-79-3
http://vbavlnce.blogspot.cz/2014/04/vzdelavame-experty-lekce-prvni-plac.html
https://www.prosimspinkej.cz/co-vam-o-metode-vyplakani-miminka-nereknou/
↟↟↟↟↟
Sdílejte na fb:
