To jsou ty dnešní matky │ Proč to vlastně děláme?

To jsou ty dnešní matky styl nevýchova, všechno jim dovolí a pak mají doma nevychovanýho fakana, kterej vám skáká po hlavě a otravuje ostaní.

Taky jste někdy odsouzeníhodný, když slyšíte podobný řeči? Nejste v tom samy.

Tak dobře, zrovna nevýchova má trochu nešťastný a zavádějící název a laik by se mohl domnívat, že dítě nevychováváte a vše mu dovolíte.

Ale ten, kdo se těmito tématy zabývá (nemyslím jen nevýchovu) a zajímá se, co si jeho dítě odnese do života za výbavu ví, že to rozhodně není pro líný rodiče. Zkuste si třeba jen denně 20 minut meditovat (něco o meditacích níž).

Respektující výchova, kontaktní rodičovství…

Pro ty, kteří neví vo co go.
Předáváme odpovědnost na dítě (podle věku). Rozhodně neděláme vše za něj a nekupujeme mu vše, co si zrovna usmyslí.

Učíme trpělivosti, spíš té naši :). Ano, dělá si, co chce, třeba chodí bosky. Dítě taky lozí, aniž by poslouchalo nelez tam spadneš, bouchneš se, rozbiješ to. Dál tvoří a zkoumá co potřebuje v jeho senzitivním období. A taky skáče v kalužích, na posteli nebo do listí, to už je na každém rodiči a jeho limitech.

Kázat vodu, pít víno

Opravdové hranice tvoříme spolu, ale příliš dlouho o tom nedebatujeme (pokud to dítě nevyžaduje), prostě je společně žijeme. Protože co platí pro něj, platí i pro nás rodiče pochopitelně. Tudíž nevytváříme žádné nesmyslné hranice, na všem se podílíme společně.

Nenutíme dítě půjčovat svoje hračky, když nechce. Stejně tak nebere hračky ostatním bez dovolení, dělit se je ale hezké.
Já nepůjčuju zase svoje věci které nechci. Snažím se ale dětem naplnit jejich potřeby, třeba prozkoumat můj mobil, poťukat do klávesnice, vytahat hrnce a vařeky v kuchyni :).

Chovej se k druhým tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě

Toto beru jako zásadní věc, kterou jsem se já naučila jako malá. Snažím se tím poměřovat snad všechny situace v mým životě.

Zbytečně nezasahuju do dětských her a komunikace. Zasahuji jen, když je to nezbytně nutné.
Vlastně děti nenutím k něčemu, co by bylo mně nepříjemné, třeba bavit se s cizím nebo nesympatickým člověkem (ať už na ulici, v obchodě nebo v rodině). Dítě se rozkouká a třeba se rozpovídá a třeba taky ne, to je jeho volba, přece má právo nemluvit…

Trest = neschopnost rodiče vyřešit situaci jinak

Nepoužíváme žádné fyzické tresty, protože to je jen neschopnost rodiče tu situaci vyřešit jinak. Logicky, co učíme dítě, když mu dáme na zadek? Že emocionální i fyzické násilí je ok, že se tak řeší problémy a až ho něco naštve, je v pohodě bít rodiče, děti na hřišti, ve škole, partnera/ku ve vztahu, svoje děti…

Dítě si nezvnitřní, co je a není správné, ale poslouchá jen ze strachu, aby nedostalo na zadek. To není výhra, ale spíš prohra, protože to tak bude učit i svoje děti. Obecně všechny tresty nejsou do budoucna efektivní, pouze krátkodobé. Dítě (i dospělý), potom zvažuje, jestli to stejně udělá i za cenu trestu/pokuty.

Navíc se neučí pracovat se svými pocity a potřebami, neučí se ani empatii k druhým.

A prosím nepleťte si fyzické tresty s fyzickým zastavením dítěte do silnice nebo fyzicky chytnou dítě, aby neubližovalo. Nejsme zvířata a umíme mluvit, vysvětlovat. Když dítěti pak dáte na zadek, je to už jen z vašeho vzteku, na kterém je třeba pracovat.

Zkrátka, situace řešíte komplexně, místo to je hodná holčička, to je zlá holčička, nesmíš, musíš, třísk, prásk.

Odměny

Vysvětlujeme souvislosti. Prosíte o laskavost, ne o samozřejmost. Děkujeme, ale neodměňujeme, protože tím zase učíme dělat věci jen pro odměnu a zase dítě si nezvnitřňuje správné hodnoty.

Navíc si odměnama pleteme na sebe bič, protože s rostoucím věkem rostou i hodnoty odměn.

Dítě získá návyk na odměny stylem proč bych to dělal, co z toho budu mít...
Obdarováváme přece z lásky bez očekávání vděku nebo protislužby.

Děti bezpodmínečně milujeme

Nešikulkujeme a nenálepkujeme, protože to je obdobné jako odměny a tresty. Dělá to pro to, aby byla přece ta hodná a šikovná holčička, ne pro tu samotnou činnost, potřebu, ale pro pochvalu.
Ovlivňuje to i mínění o sobě samém, o své sebehodnotě, sebelásce, sebevědomí.

Když přece budu poslušná, budu přece ta hodná, jedině tak budu správně. A naopak, když budu poslouchat svou intuici a svoje potřeby a jiným se to nehodí, měla bych je potlačit, protože nemá cenu se snažit prosadit nebo si s někým promluvit, vždycky mě zpochybní, to nic není, nic se nestalo, nic se neděje, nebreč, velký holky a velcí kluci, prostě jsem to řekla a basta.

Já doma nechci poslušnou ovečku, která sice dělá, co se od ní očekává, ale uvnitř není šťastná, dělá věci jen aby se zavděčila ostatním. Ztratí cestu k sobě samé, potlačuje své nenaplněná potřeby, aby je pak znovu hledala v dospělosti.

Komunikace jako základ ve vztahu

Raději si o všem promluvíme. Uznáváme, respektujeme a nezpochybňujeme jejich pocity. Stejně tak otevřeně mluvíme i o svých pocitech a potřebách. Třeba když toho na mě bylo moc a seděla jsem na zemi a brečela, řekla jsem to, nehraju divadýlko, vždy mluvím pravdu.

Omlouváme se a taky prosíme a děkujeme. Zkrátka se snažíme z dítěte vychovat vyrovnaného, zdravě sebevědomého, zodpovědného a empatického člověka, který se nebojí žádat, ale ví, přes co nejede vlak (ale výjimka potvrzuje pravidlo).

Vychováváme člověka, který rozumí svým pocitům i těm špatným (my říkáme nepříjemným) a umí s nimi pracovat. Nehází vinu na ostatní, umí převzít odpovědnost za přirozené důsledky.

Děti jsou plnohodnotní lidé, není to jen o tom, že je furt musíme něčemu učit, oni učí i nás, navzájem se obohacujeme.

Žádná kniha o výchově a kurzy nevyřeší všechny vaše problémy jako mávnutím kouzelnou hůlkou a najednou budete mít bezproblémové dítě.

Není cílem mít bezproblémové dítě, ale umět komunikovat s respektem k sobě i k dítěti. A ano, předejdete spoustě amokům a konfliktům, když dojde na střet zájmu, ale ta práce je hlavně sama na sobě. Není to však lehká cesta.

Takže to jsou ty dnešní matky…

Dnešní, včerejší nebo budoucí, každá generace má svoje. Každá doba asi potřebuje jiné matky. Ty dřívější neměly tolik času, makalo se na polích a vychovávaly se poslušné hospodyňky nebo pěšáci, kteří drží hubu a krok.

Bylo to v té době tak. Neznamená to ale, že je to potřeba i dnes. To, že se to dělalo takhle a taky žijeme neznamená, že bychom to nemohli dělat jinak, když víme, že to jde jinak, nechci říkat líp, každá maminka dělá, jak nejlíp umí a ví.

Já jsem tam nebyla. Jsem tady dnes a mám pocit, že tato generace si žádá to svoje.

Potřebuje vyrůst ve vyrovnané jedince, kteří si půjdou za svým a nebudou jen poslušně přitakávat na všechny výmysly a nesmysly dnešní doby, co jim kdo napovídá, protože poslušní jsou přece ti hodní a šikovní tak nás to učili rodiče, tak nás to učí škola.

Přeju si

Aby děti byly:

➸ odolní vůči negaci v různých oblastech života, protože se vyznají v cizích i ve svých pocitech a umějí s nimi pracovat

➸ sebevědomí jedinci, kteří se nenechají ošálit uměle vytvořenými vyretušovanými idoly, aby si mysleli, že potřebují hromady chemických kosmetických přípravků testovaných na zvířatech (přitom stačí pár základních přírodních věcí)

➸ lidé odolní vůči konzumu, kteří se zamýšlí nad dopadem svých každodenních voleb a rozmyslí si, jestli každý rok budou platit za devastaci přírody a dětskou otrockou práci, nebo podpoří místní ručičky, leč třeba dražší, ale kvalitnější
(předně si rozmyslí, jestli ty věci vůbec potřebují nebo hromadí jen nepotřebné).

Přeji si prostě společnost, lidstvo, které se vrátí zpátky ke kořenům. Hodnoty jako je empatie, láskyplné vztahy, respekt a úcta ve všech směrech, lidi, příroda, zvířata. Aby příště třeba někoho nenapadlo učit děti vlastním příkladem, že týráním lámat slony a tygry k šaškárnám v cirkuse je v pořádku pro zábavu jednadvacátýho století.

Jak můžeme čekat změnu k lepšímu, když základ je chovat se slušně k těm, které milujeme, k dětem i zvířatům, aby to budoucí generace mohla sama aplikovat na lidi a svět okolo.

To přece učily i ty dřívější matky, jen dnes je ta jiná doba a tak se to jinak předává. Místo cukr a bič, někdo volí jít jen vlastním příkladem a to znamená vychovat především sám sebe.

Děti rodiče příliš neposlouchají, ale moc dobře je napodobují. Když za vámi potom přijde vaše mrně ve třech letech, začne mluvit vašim stylem a situaci vyřeší samo, řekne Domluvíme se tak? Co ty na to? Chápu. Prima senzační nápad, ještě před tím, než řešení budete vymýšlet vy, tomu říkám výhra.

Někdy ale taky říká NE, tak jsme se nedomluvili nebo je to moje volba. I to je v pořádku a je to boží, vidět jak se děti v řešení opičí. Proto je důležitý příkladem žít.