Jak je to se syndromem hodného chlapečka a hodné holčičky? Opravdu je našim cílem vychovat poslušné děti? Co na to predátoři? Jsme tady od toho, abychom se zalíbili druhým? Je možné vůbec někoho zklamat, nebo za to můžou naše očekávání? Kdo má větší sklon k závislostem? Co je to ta respektující výchova a jak prohlubovat emoční inteligenci?
V článku najdete:
➸ Respektující výchova a moje motivace
➸ Závislosti a technologie
➸ Zklamání? Vztek?
➸ Respektuju sebe – respektuju tebe
➸ Za chováním dítěte je skrytá příčina
➸ Opravdu dítě zlobí?
➸ Základy respektující komunikace
➸ Jak na emoce dítěte
➸ Až uzraje, odpadne
Za Marie Terezie byla poslušnost ctnost. Ale sami víme, že učit děti slepě poslouchat uměle vytvořené autority, pokyny, povely a celý život plnit přání a potřeby ostatních lidí na úkor sebe není zrovna nejlepší vlastnost (i altruismus má svoje hranice). Ale systém chce poslušné ovečky a tak se ani nezamýšlí nad změnou institucionalizovaného vzdělávání. Vnitřní motivace je zabita tou vnější. Rozkazy, odměny, tresty, soutěže a manipulace, ale hlavně žádný vzdor a imaginace.
Nedává to smysl. Potom v dospělosti se učíme zase říkat ne, stát si za svým, nebát se konfrontace s nesouhlasem nebo odmítnutím. Učíme se zpátky naciťovat sebe, svoje potřeby a vytyčit si svoje hranice s okolím.
Někoho to uvědomění stojí zdraví a musí přijít přirozený důsledek/nemoc, než si člověk uvědomí, že to takhle dál nejde (aneb psychosomatika v praxi). A někdo si bude tak dlouho ťukat na čelo, jak je možný, že po sobě nechá léta šlapat partnerem nebo se nechá smotat pojišťovákem nebo kýmkoliv jiným (i kdyby to bylo zadarmo), i když to vůbec nechcete nebo k životu nepotřebujete.
Respektující výchova a moje motivace
Ať už je podíl výchovy a osobnosti jakýkoliv, rozhodně nechci svoje děti učit poslušnosti a nějakému strachu z uměle působící autority, aby se nenechaly zmanipulovat do něčeho, co nechtějí, i když cítí, že jim to není příjemné. Poslušné dítě se potom snadno chytá do sítě predátora.
Autoritativní a mocenská výchova není z dlouhodobého hlediska efektivní. Proč chci děti vychovávat s úctou a s respektem?
➸ V první řadě jdeme dětem příkladem, protože děti nás příliš neposlouchají, ale velmi dobře nás napodobují. O dozrávání mozku dítěte, emocích a vytváření synapsí jsem psala tady.
➸ Chci, aby domov byl ten bezpečný přístav a chci mít s dětmi důvěrné a láskyplné vztahy beze strachu z odsuzování. Nechci vztah stylem rodiče tomu/mi stejně nerozumí a nepochopili by to. Nechci zvětšující se propast mezi námi.
➸ Přeji si, aby si děti na místě, kde s nimi nebudu, uměly vytyčit svoje hranice. Předně, aby děti neztratily schopnost nacítit svoje pocity a potřeby a schopnost říkat ne.
➸ Chci, aby děti měly zdravou sebeúctu, sebevědomí a cítily se bezpodmínečně milované a nepotřebovaly si nic kompenzovat různými závislostmi.
Nejsem tady, abych se někomu zalíbil, či zavděčil, jsem tady, abych se stal sám sebou, ve svém pravém já.
Závislosti a technologie
Z vlastní zkušenosti vím, kdo z dospívajících v mém okolí zůstal závislý na různých věcech a kdo si to období jenom užil a dál to nepotřeboval hrotit (v souvislosti s jejich zázemím a vztahu s rodiči).
Mně třeba cigarety někdy chutnají, hlavně u piva a jsem schopná vykouřit klidně krabičku za večer, ale nekouřím každý den a nebudím se s chutí na cigaretu. To mi přijde zajímavé, že někdo tu potřebu brát různé věci (alkohol, drogy, automaty…) má dál a jiný to třeba zkusí, ale není na tom závislý.
Na téma děti, technologie a strach ze závislosti je super rozhovor se Zdeňkou z Děti jsou taky lidi tady. Zase z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že jsem doma neměla regulovaný čas na počítači/mobilu. Přišla jsem si na to sama, kdy už toho bylo na mě moc, bolely mě prsty z hraní her/klávesnice, oči z koukání seriálů do noci. Sama jsem si uvědomila, že bych se měla raději protáhnout, jít ven nebo dělat něco užitečnějšího a víc se prospat (přirozené důsledky). Je to zase ta vnitřní motivace. Ne něco z vnějšku (zákazy, tresty), kdy neznáme souvislosti z vlastní zkušenosti.
Zákazy nejsou prospěšné. Víme, že zakázané ovoce víc chutná. Spíš bychom se měli ptát proč má dítě potřebu být tolik na technologiích? Jak to má doma? Nabízíme mu zajímavější podněty? Nebo má potřebu zkoumat, učit se, osvojit si prostředí internetu? Aspoň se v tom naučí plavat a nenechá se někým ošálit (to mě hned napadlo při shlédnutí filmu V síti, i v souvislosti s manipulací a sebeúctou).
Další otazník mám ale u malých dětí, dozrávání mozku, protože si myslím, že to narušuje vývoj řeči a mělo by se to kompenzovat jinými činnostmi (grafomotorika…). Ale nemůžeme se dětem divit, když nás vidí na mobilu od rána do večera. Tady zase můžeme akorát s dětmi mluvit o našich pocitech, obavách a potřebách.
Když se malé dítě zajímá o můj mobil, nedělám z toho vědu, půjčím mu ho a průběžně se ptám, jestli mi ho už vrátí (že ho třeba už potřebuji) a překvapivě mi ho dřív nebo později samo od sebe vrátí a nemusím mu nic vytrhávat z rukou a řešit nepříjemné emoce.
Zklamání? Vztek?
Moje emoce = moje zodpovědnost
Není sobecké nebo bezohledné myslet především na svoje duševní zdraví a svou vlastní cestu, kterou s ohledem na ostatní slušně komunikujeme.
Pokud někoho zklamete, není to váš problém nebo vaše zodpovědnost. Vy máte zodpovědnost jen za váš život. Problém tedy není ve vás, ale v dotyčném a jeho představě o vás. A jeho představa nejste vy. Za tyto nepříjemné emoce můžou ta slavná očekávání. Vy jste nikoho nezklamali, dotyčný se sám zklamal svou vlastní iluzí o vás. Jeho emoce = jeho zodpovědnost (tak to říkám i dětem).
Možná, kdyby každý neztratil tu odvahu jít si za svým snem, postavit se sám za sebe a zkusit žít život podle sebe i za cenu překážek a nekomfortu, nebylo by tolik frustrovaných, nešťastných (často i zlých) a nemocných lidí. Na druhou stranu je dobré se nesrovnávat s ostatními, jak je dnes snadné sklouznout na sociálních sítích, ale porovnáváme svůj vlastní růst. A když to dál nejde, můžeme si říct, že jsme to aspoň zkusili, zjistili a dál nebudeme otroky svých vlastních snů.
Nesrovnávejme se s ostatními, porovnávejme svůj vlastní růst.
Respektuju sebe – respektuju tebe
Děti učíme s respektem k sobě i k druhému komunikovat svoje pocity a potřeby, stejně tak my rodiče se snažíme s respektem komunikovat ty svoje pocity, obavy, přání a potřeby. Píšu snažíme se, protože nás to nikdo moc efektivně neučil a prvotně nám naskakují ty staré vzorce a poplašné/přehnané reakce nebo rozkazy, tresty a manipulace.
Věřím, že naše děti to budou mít zase o kousek lehčí. Každá generace posouvá tu následující a tak to má být. Vašemu okolí se tyhle změny nemusí líbit, protože už se nechováte k jejich obrazu svému, ale hledáte cestu k tomu vašemu obrazu svému. A to někdy bolí (i oboustranně). Ve vás nebo v druhých vyplouvají negativní emoce a otevírá to staré rány nebo nefunkční programy. Ale s tím přichází i možnost opravit se, uzdravit, dořešit a uzavřít tu konkrétní situaci, bolístku nebo životní etapu.
Když se kal usadí, voda se pročistí.
Lao-ć
Za chováním dítěte je skrytá příčina
Děti se nedělí na zlobivé a hodné. Dítě se “zlobením” dožaduje pozornosti, upozorňuje na sebe i za cenu, že bude malér. Pro něj je lepší nějaká pozornost, než žádná.
Zeptejte se sami sebe
➸ Věnujete se pravidelně a opravdu vědomě svému dítěti?
➸ Jste s ním skutečně? Duchem přítomna, bez odbíhání, bez mobilu v ruce, udržujete s ním oční kontakt?
➸ Naplňujete jeho potřeby? Bezpečí, pozornost, sdílení, prostor sám pro sebe, součinnost, komunikace, důvěryhodnost… Mrkněte na Maslowovu pyramidu potřeb.
➸ Naplňujete jeho databázi pozitivních zážitků?
➸ Nemá přemíru cukru?
Dítě se snaží zlobením dosáhnout naplnění svých potřeb. On je pro sebe ten střed vesmíru. Je to dítě a je to naprosto přirozené. Nemá dozrálý mozek a neumí svoje emoce ovládat (viz zmíněný článek). S dospíváním si začíná uvědomovat víc a začíná brát ohled na ostatní na úkor sebe. Ale dokud je malé, svoje emoce neumí nechat projít bez křiku a velkého trápení. A vždycky si připomenu (v duchu, nebo nahlas směrem k dítěti), že to jsou jeho emoce-jeho zodpovědnost, mě se to netýká a nechávám ho to prožít. Později se o tom můžeme pobavit, ale v afektu to nemá cenu.
Pokud my dospělí svoje emoce také nedokážeme zpracovat bez křiku nebo fyzického ubližování, jak se to má naučit dítě?
Opravdu dítě zlobí?
Další věc je, jestli náhodou zlobení dítěte/kohokoliv není jen chování, které neladí s naší představou a očekáváním? Můžou to být situace a jeho volby, kdy prostě jen žije podle sebe a nám se pouze jeho cesta, touha, činy a životní styl nelíbí. A to už je náš problém a naše zodpovědnost za ty nepříjemné emoce, které cítíme.
Nemít očekávání od druhých je pro mě základ a prevence nepříjemného překvapení nebo zlosti.
Ke zpracování svých nebo dětských emocí je spoustu technik a práce s emoční inteligencí. Výchova je ale životní styl, ne jen nějaké techniky a moudra, která aplikujeme na děti a sami se tím neřídíme.
Dítě má svůj vlastní svět a své vnitřní boje. Pokud někomu ubližuje, je to proto, že si samo se sebou a svými emocemi neví rady. Neví si rady s celou tou situací a je na nás, jakým způsobem mu to vysvětlíme, ukážeme, naučíme. Jde to i bez fyzických trestů. A nepleťte si to s fyzickým zastavením dítěte, to je v pořádku, není ale už v pořádku dítěti dát na zadek z našeho vzteku. Brzy o tom natočím krátké video.
V první řadě bychom neměli odsuzovat dítě, ale ten čin a snažit se domluvit na nápravě/omluvě/možnostech (ale nelpíme na tom, dítě si to nejdřív potřebuje samo zvnitřnit, jdeme vlastním příkladem).
Děti nezlobí, snaží se naplnit svoje potřeby, zrcadlí svoje prostředí a především svoje rodiče.
Základy respektující komunikace
Co můžeme dělat?
➸ Být důsledný a jít vlastním příkladem.
➸ Dát empatii sobě i druhému (můžeme to udělat v duchu).
➸ Popsat dítěti, jak se cítí.
➸ Bez emotivního přikrášlení a zveličování skutečnosti popsat čistě tu situaci (popř. možné přirozené důsledky).
➸ Mluvit o svých pocitech a potřebách (hranicích). Dáváte tím empatii i sobě.
➸ Uznat jeho pocity a potřeby
➸ Společné hledání řešení, nápravy nebo utváření hranic (ze začátku dítě neví a navrhujete vy, později na to najede i dítě a samo už navrhuje a láme si hlavu jak to udělat, abyste byli všichni spokojení).
➸ Dohoda, snažit se dojít k win-win spokojenosti všech (dohoda ale není, když vám dítě jen něco odkýve).
Život není dokonalý a když se nedaří, tak prostě můžeme dát dítěti jen tolik empatie a soucitu kolik potřebuje (bez toho našeho křiku, nálepkování, trestání…).
A ještě líp se tu situaci snažíme podchytit dřív, než dojde na střet a nějaký konflikt. Když něco potřebujete, předem si o tom promluvte s dítětem a zeptejte se, jestli je to pro něj ok, nebo co by mu pomohlo (např. situace když potřebujeme na pochůzky/nákupy, zkuste se domluvit, jestli by třeba chtělo na hřiště potom, nebo před tím, nebo co navrhuje?
Dítě tím učíme zodpovědnosti i za přirozené důsledky a prohlubuje svoje vlastní kompetence.
Dítě potom není frustrované z toho:
➸ že na jeho pocitech, názorech a potřebách nezáleží
➸ že nemá žádné slovo, zodpovědnost a možnost volby (pravidelně dávám už cca od 1r dítěti na výběr jablko nebo banán, jedny, nebo druhé ponožky, ze dvou trik atd.)
➸ že mu nikdo nerozumí a tak je s ním něco špatně (děti to vždy vztahují na sebe, nemají ten nadhled, že může být něco špatně s jeho milovanými bohy/rodiči).
Naopak z dítěte může vyrůst
➸ zodpovědný
➸ zdravě sebevědomý člověk
➸ se zdravou sebeúctou
➸ uvědomující si své vlastní pocit a potřeby, ale i pocity a potřeby druhých
➸ se znalostí souvislostí a přirozených důsledků.
Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde je křik a násilí (fyzické/psychické) na denním pořádku, je vám jasné, že to bude taky takto řešit (s největší pravděpodobností i při výchově svých vlastních dětí). A z dlouhodobého hlediska to hloubí propast mezi vámi.
Jak na emoce dítěte?
Pokud máte doma temperamentní a hypersenzitivní děti, které mají od rána do večera bambilion trápení (nebo bolístku fyzickou) a obojí doprovází nepříjemné emoce, rozumějte hysterák, nezpochybňujme to, nevytvářejme pocit viny, že je s ním něco špatně. Žádné to nic není, nic se nestalo, seš velká holka, kluci nebřečí…
Ani žádné kokinka a odměny, aby se hned uklidnili a naučili se stres zahnat/zajídat jídlem nebo jiným krátkodobým potěšením (alkohol, nakupování…).
Tyhle roky potlačované emoce a bloky později v dospívání/dospělosti vyplouvají na povrch a my horko těžko hledáme opravdové příčiny.
Stačí bez emocí popsat dítěti co se děje (s ním nebo okolo) a nechat ho to prožít tak dlouho, jak potřebuje. Časem se doba hysteráku bude zkracovat :).
Společnost trestá děti za jejich nepříjemné emoce, ale veselé a šťastné dítě má být samozřejmost?
Konflikt s dítětem
➸ Je třeba z vás cítit vnitřní klid a sebejistotu (a jsme u prevence, tedy sytit v první řadě sebe – péče o tělo i o duši), aby se o vás mohlo dítě opřít a zrcadlit vaši vyrovnanost.
➸ Opakování je matka moudrosti. Hlavně u mrňat, pokud někomu ubližuje nebo někoho pořád prudí, zasáhnout hned (pokud je potřeba fyzicky zastavit, ale neubližovat) a s klidem a trpělivostí odsoudit ten čin (ne dítě) a vysvětlit souvislosti (bolí to, je to jeho hračka a nechce ji půjčit, tak jako ty když máš svoji a máš právo si s ní dělat co chceš… dělit se je ale milé že? A nenutit).
➸ A dát tolik soucitu a empatie kolik potřebuje.
➸ Jít příkladem. Třeba se omluvit protistraně, nebo se snažit domluvit, jak to udělat, aby byli všichni spokojení.
A když to jinak holt nejde, dítě je zacyklené, připomenete přirozený důsledek, pokud třeba ubližuje dál/hází písek na ostatní, budete muset odejít (ale nepoužívat výhružky).
➸ Nepřekračovat svoje hranice a dohody. Nenechat se potom přemlouvat a ustupovat (výjimka potvrzuje pravidlo, ale je třeba zdůraznit, že to je výjimka…).
➸ Zbytečně se v tom nenimrat. Nikdo nechce poslouchat dlouhosáhlé vysvětlování. Méně je někdy více. Na konci dne se k té situaci třeba můžete vrátit, vysvětlit si to a promluvit si o tom. Dítě už neovládají silné emoce a je schopno naslouchat (nebo se svěřit).
Až uzraje, odpadne
Čím dřív na tohle najedete, (nejlíp od narození), tím dřív to dítě začne chápat, rozumět svým pocitům, ale i vědět, že co řeknete, to platí. A tady je potřeba ta důslednost, když na vás dítě volá mamíííí mamíí a vy na to joo už jduu, tak buď okamžitě všeho necháte a doopravdy jdete, nebo neřeknete že jdete, když nejdete.
Řeknete pravdu, teď něco dělám, umývám nádobí, můžu přijít později, nebo můžeš ty za mnou? Nepřekračujete svoje hranice, pokud to tak cítíte, stojíte si taky za svým úměrně věku dítěte (miminku asi neřeknete, že teď umýváte nádobí, že ho nenakojíte :)).
Někdy se to zdá nekonečné a říkáte si, jestli tahle těžší cesta má vůbec cenu, ale věřte, že přijde doba, kdy děti povyrostou, dozrají a uvidíte to zasloužené ovoce, které respektující výchova přináší.
Tenhle článek berte jako inspiraci, nemyslete si, že jsem robot a nemám žádné emoce. I já na děti někdy zvyšuju hlas a taky bývám vyřízená. Ale i to se snažím komunikovat, omluvit se, vysvětlit, že je toho na mě moc, co potřebuji a co mi dělá/nedělá dobře.
A hlavní je preventivně sytit svoje potřeby (čas sama pro sebe) a taky duševní hygiena je základ. Jakmile meditace flákám a nedopřeju odpočinek mysli, cítím se ve vypjatých situacích zase víc netrpělivá a výbušnější.
Krátká tříminutková videa na téma emoce (i meditace) jsem natočila na svém youtube kanále (najdete je i tady na webu v sekci Podcast).
Děti nám otvírají naše strachy a nezahojené rány (nezpracovaná témata), což přináší možnost uzdravení a náš růst.
↟↟↟↟↟
Sdílejte na fb:
