Pocahontas Archivy - V městské džungli

Spící Vlčice │Téma smrti u dětí

Neschovávejme před dětmi smrt, nevěšme jim bulíky na nos a nepěstujme v nich strach ze smrti.

Chci číst více

Proč píšu?

Tyto stránky původně vznikly jako odkaz pro všechny známé i neznámé lidi, kteří se mě často ptají na podobná témata...

Chci číst více

Pocahontas je…

...milovnice zvířat, přírody, dětských duší a lidského přístupu. Bydlí ve městě ve svým týpíčku mezi betonovými zdmi...

Chci číst více

kristi_iluzen

Oceněním zachováváme v dětech vnitřní motiv

Oceněním zachováváme v dětech vnitřní motivaci. Šikulkováním odvádíme pozornost k vnější motivaci.

Ocenění ~ zpětná vazba ~ vnitřní motivace

"Vidím, že tě to těší. Máš radost.
Jo! Už to zvládáš sama.
Mezitím, co jsi si sama hrála, mohla jsem si udělat...
Jsem ráda, že jsi po sobě odnesla nádobí.
Moc mi pomohlo, když...
To jsi uklidila rychle...
Toho koně jsi vymalovala pečlivě, nepřeškrtala jsi ho.
Viděla jsem, že jsi uklidila/ustlala (a milý úsměv na dítě bohatě stačí)."

Zpětná vazba a ocenění je střízlivější, ale efektivnější.

Pochvalou/odměnou snižujeme tu hodnotu činnosti.

Nepředáváme správné morální hodnoty, když děti učíme pomáhat za pochvalu /odměnu, stylem "Proč bych to dělal, co z toho budu mít?"

Ze všeho děláme divadýlko ("Ty jsi šikovná!") a pak když ho neděláme, dítě neví, kde je chyba, proč už je tolik netěší jejich obrázky, činnosti, když hereckým výkonem najednou nešikulkujem a neděláme z toho úkolu/činnosti zázrak.

Taky tím, že z toho děláme úžasnost, podvědomě děti cítí, naše očekávání, že to má být naopak, že je normální nic nedělat, nepomáhat (pro nic), nezapojit se do společnosti, "zlobit", rozbíjet, spadnout...

Protože takové očekávání dáváme dost jasně najevo (pozor spadneš, rozbiješ to = je tedy očekávané že budu padat, rozbíjet, že jinak nejsem šikulka, bez pochvaly nejsem tak hodná a úžasná).

A když něco uklidí chválíme/odměňujem, je to tedy něco výjimečnýho, co se normálně nedělá. Tak proč by to měli dělat?

Je to paradox, očekáváme, že se děti bez naší pomoci nezapojí do společnosti, že nic neumí a přitom je neustále chráníme a bráníme jim v té činnosti a ještě jim to důrazně říkáme (spadneš, rozbiješ to..).

Už trochu odbočuju, ale...

1. Podvědomí nerozlišuje, směřuje k tomu, co slyší.

2. Děti cítí a slyší naše očekávání, když mluvíme "ty jsi zase, pořád, nikdy...". Sebenaplňující proroctví se tomu říká. Zkuste 14 dní mluvit opačně.

Základ je tedy zase v té komunikaci, konstruktivní a respektující ✌. Slova mají velkou váhu.

Ať se daří!
Kristina ○

👉 Vše se dá říct jinak. Místo pokynu, pove

👉 Vše se dá říct jinak. Místo pokynu, povelu, rozkazu podat informaci:

~ po probuzení se převlíkáme z pyžama,

~ čistíme si zuby, abysme je měli čisté, bílé, zdravé, vonělo to čistotou...

~ než půjdeme ven, potřebuju, aby ses oblékl (chceš tohle nebo tohle triko?)

~ vidím, že nejsi obutá / vidím tady uprostřed místnosti tvoje boty, kam patří?

~ po příchodu domů si myjeme ruce, protože... / neviděla jsem tě umýt si ruce…

A ticho a čas, počkat co řekne, nebo to udělá později (případně zase připomenu tu skutečnost).

A hledat řešení.

~ Jak se domluvíme? Abychom byli všichni spokojení...

~ Co by ti pomohlo?

~ Potřebuju, aby jsi věci dával na své místo, protože... Uklidíš ty boty do botníku teď nebo až si dohraješ?

~ Chystám večeři. Nechci na to být sama. Pomohlo by mi, kdybys mezitím nachystal příbory a talíře. Pomohl bys mi?

. . .

A nečekat, že bude všechno vždy podle nás.

Děti nebudou automaticky vzdorovat, protože povely a příkazy vytvářejí přirozeně vzdor a minimálně prudu a nepohodu ve vztahu.

A jak to máš ty? Vidíš v tom smysl?

Kristina ○

Když děti nechodí do škol a školek, tak jsme

Když děti nechodí do škol a školek, tak jsme všude spolu ~ i na úřadech, kde potřebuju, aby děti spolupracovaly a nerušily mě, nechaly mi prostor pro mluvení s druhým, se kterými něco potřebuju vyřešit.

Často se mi stává, že nám druzí říkají, jak máme hodné děti. Nemrčí, nekřičí, často i pozdraví (ten mladší) a tak.

Jasně, tohle je jen střípek toho, co vidí a nevidí, jaký to je doopravdy těch zbylých 90 %.

A moje děti rozhodně nejsou andílci (stejně jako já ✌).

Ale je fakt, že jak jsme spolu od narození non stop ~ potřebuju, abychom byli parťáci (prvorozená se mnou ve 3 letech chodila i na všechny gynekologický prohlídky a na úřady, když jsem byla těhotná).

~ Ale to neznamená, že spolupracovat nebo ustupovat budou jen děti.

I já jim potřebuju v různých věcech vyhovět a naplňovat potřeby, aby to fungovalo.

Potom nemají ani důvod tolik vyrušovat a "prudit mě" když potřebuju klid při vyřizování.

Ví, že je to jejich volba být/jít se mnou. Ví, že když něco potřebuju já, naplním i jejich potřeby.

Nesekýruju je, nekřičím po nich (teda většinou 😉), nejsem taková ta roztěkaná, netrpělivá a emočně nestabilní hysterická máma, aby mi to stejný zrcadlily moje děti.

Někdy jsem rázná a přísná, když už děti opakovaně překračují moje hranice. A nebojím se zvýšit hlas!

Ono je to taková symfonie, kdy je potřeba zapojovat hodně nástrojů.

A i když je to někdy sakra těžký, fakt to ovoce sklidíte.

A pak se z toho tiše radujete.

Hřeje tě u srdce.

❓Máš taky někdy takový blažený pocity, že ti to s dětma hezky funguje a jak jim vlastně rozumíš, vidíš za každým konfliktem nějakou potřebu a i když se třeba aktuálně nedá naplnit, tak jim seš "jen" oporou?

Kristina ○

Naše dny rozhodně nejsou dokonalý 🌈. S dětm

Naše dny rozhodně nejsou dokonalý 🌈. S dětmi na "domácím" vzdělávání je velkou výhodou, že si ten život můžeme seskládat, jak nám to vyhovuje. Ale jsou tam určitě i nevýhody ~ napíšu na konec ✌.

Neřeším spací režimy dětí (především mladšího sourozence) a nehoníme se přesně na čas (honíme se i tak se spožděním 😅).

Nejíme na čas podle "kdy se má jíst", ale podle toho, kdy máme hlad.

Takže u nás větsinou obědváme později než ve 12.
Ale už chápu, proč mají ty famílie v boháčských rodinách hospodyňky a kuchařku. Nejvíc bych je brala. Na všechny domácí práce. Aby mi zbylo víc času na děti a práci/zábavu.

Se spánkem mladšího to je jak na houpačce. I když je odpoledne unavenej, často neusne (a to se na spaní kojí ~ velká pomoc, díky čemuž se odpoledne fakt vydatně vyspí, klidně 3 hodiny).

A když neusne do 16h, tak už se ho snažím přetáhnout, aby šel spát až večer.

Jenže někdy je třeba v 17h fakt unavenej nebo je nějaká situace, při které pláče = chce jít potom spát. A tak se vzbudí třeba po 20h 🙈.

Neřešíme. Nikam brzo nevstáváme.

Jen s tou prací na volné noze je blbý to, že si vyděláte opravdu podle toho, kolik toho reálně uděláte 😅 a nějaká placená dovolená nebo neschopenka neexistuje.

Takže když je člověk nemocnej (nebo děti) a nic moc neudělá = minimální "výplata" (nebo taky žádná).

Ale za tu svovodu to stojí.

Hledám si další příjem. Mám ráda tu jistotu, že když nepošlape jeden projekt, mám další dva příjmy třeba.

Jdu tomu naproti.

Překračuju ty komfortní zóny.

Zdá se mi, že život je hlavně o poznání a k tomu patří to překračování komfortních zón ~ to nepřijemný. A pak přijde to příjemný.

Mě totiž zajímá a baví tolik věcí, že mám problém se věnovat jen jedné. Jeden život nestačí. Nechci ho promarnit.

Učíte se taky i v dospělosti a zkoušíte nový věci?

Kristina ○

Já vnímám jako sakra důležitý nevyprokrastin

Já vnímám jako sakra důležitý nevyprokrastinovat a pravidelně aspoň hodinu týdně vypadnout mezi lidi bez dětí.

Najít si koníček ~ chodit do kroužku.

Zabiješ 2 mouchy jednou ranou.

Socializace + cvičení (fyzická energie) nebo nějaká kreativní činnost (duševní energie).

Já jsem jeden rok chodila do kroužku flamenca. Super ženská energie, tanec, pohyb. Taková jiná forma ženskýho kruhu.

Další rok jsem chodila do fotografickýho kroužku.

Teď chodím na jógu.

A jo, často se mi tam nechtělo. Říkala jsem si, že zůstanu s dětma doma. Nebo se mi nechtělo překračovat tu komfortní zónu... mezi nový lidi, seznamovat se a tak.

Ale věděla jsem, ze mi to prospěje.

Vlastně často se pouštím do něčeho nepřijemnýho, ale vím, že se mi to vrátí, vyplatí...

A ta blbá hodina týdně fakt dobíjí.

Co dobíjí tebe?

No a k rituálu oblibenýho nápoje ~ kávy no coment.
Přešla jsem ted na bezkofeinovou (Švýcarskej vodní zdravější způsob), protože pro mě je to hlavně placebo, mám ráda tu chuť a rituál, beru si ji s sebou dopoledne ven s dětmi a hned je mi líp 😅.

Hudba je taky hustej motor pozitivní energie. Doma.

Kristina ○

Můj den s dětmi na individuálním "domácím" v

Můj den s dětmi na individuálním "domácím" vzdělávání ✌.

Rozhodně není dokonalej.

Kolikrát toho nestihnu tolik, kolik bych si přála.

Na několik životů 😄.

Co už.

Ale díky kalendáři, to-do listu, buzer lístku (díky @konecprokrastinace ) se do toho pomalu začínám dostávat.

Já. Která byla zásadně proti nějakýmu režimu (až na ten přirozeně se vyskytující a měnící u dětí) a řádu.

Víc než kdy dřív cítím, že nějakej řád potřebuju. Potřebujem. Všichni.

A díky rodinnýmu kalendáři na lednici (doma mám prvotní verzi, ale na e-shopu bude s ilustrací jako ten popisovatelnej plánovací kalendář pro děti) vidíme:

~ naše plány, aby se nám nekryly, když potřebujem být někde sólo a ten druhej se má starat o děti.

Ale hlavně...

Hlavně na něm vidíme, kolik má kdo času pro sebe. Je to i zpětbá vazba pro muže, kdy vidí černý na bílým, že má mnohem víc času pro sebe, než já.

~ A mně to pomohlo si tedy zařizovat ~ naplánovat si a napsat si tam čas pro mě bez dětí (co si budem... naplňováni potřeb mámy není míň důležitý!).

A nemůžu chtít po chlapovi, aby mi ten čas zařizoval on.
I když by bylo fajn, kdyby dopředu a pravidelně plánoval sám od sebe čas s dětmi (beze mě).

Často totiž prokrastinuju.

Nic se mi nechce.

A ten vzácnej čas pro sebe nevyužiju naplno.

Nedávno o tom psala @mycookingdiarycz a to je vono.

Takže aktuálně je pro mě zásadní víc plánovat (a to se nevylučuje s potřebným časem jen tak nedělat nic ✌).

Jak tohle vnímáš ty?

Zastance nic neplánovat, nebo naopak vnimas důležitost a potřebu nějaké organizace?

Kristina ○

~ Tak už víš, co s tím 😎❓ Kristina ○

~ Tak už víš, co s tím 😎❓

Kristina ○

👉 Jakým jazykem mluvíš ty❓ Víc o EQ v m

👉 Jakým jazykem mluvíš ty❓

Víc o EQ v mým průvodci ~ záložka na profilu za reels 📖.

Dobrou noc 🤍

Kristina ○

Takovej paradox, přehnaná starostlivost okolí o

Takovej paradox, přehnaná starostlivost okolí o moje dítě, který si něco strká do pusy, ale bonbónama a rafinovaným cukrem by je cpali pomalu od 6 měsíců 😅.

PS: Když si můj syn jako batole strkal do pusy ty pidi kamínky na hřišti (jo, je to nechutný, ale tak co už #imunita), tak mi kamarádka říkala, že ten jejich syn v tomhle věku už vykakal 2 vajgly 🤣✌. Od té doby to říkám všem matkám s malýma dětma, že nemusej stresovat pro trocha písku nebo travičky 🙈.

Jak to máš ty? Seš na straně helicopter parenting, nebo "Whatever" parenting? Nebo mezi?

Kristina ○

Sleduj Instagram

Rubriky

Občas pošlu mailem takové menší zpravodajství městské džungle.