Společné spaní s dětmi │ Emoce a mozek

Společné spaní s dětmi je benefit i pro sourozence.

Občas (někdy často) jsem si říkala, že bych chtěla, aby naše Divoká Řeka ve třech letech nebyla tolik vzteklá, tolik plačtivá, tolik nespokojená.

Jenže když se nad tím zamyslím z druhé strany, kolik bych toho vlastně po ní chtěla? Aby byla mnich z Tibetu?

Snad každý den pruda s oblíkáním, všechny ponožky jsou blbý, tepláčky, to a tamto, všechno špatně.

Mě ale taky každý den něco prudí, vadí, zamyslím se nad něčím/někým, povzdychnu si, jenže to umím skrýt nebo uvnitř zpracovat. Taky už vím, jak to na světě chodí, narozdíl od těch malých drobků, kteří si názor na svět teprve utvářejí.

Emoce a dětský mozek

Děti se teprve učí pracovat s emocemi a neumí to jinak, než vypustit křikem, plakat, zadupat… Je na nás, abychom jim pomohli a šli příkladem.

Za emoce může náš mozek, konkrétně limbický systém, za náš rozum zase neokortex. Emoce jsou prvotní a silnější reakcí na situaci, než rozum (měl bych/neměl bych). U dětí se z větší části mozek, tedy spojení mezi laloky vyvíjí do nějakých 6-7 let a našim způsobem výchovy tento vývoj zásadně ovlivňujeme. A je na nás, jaké synapse si dětský mozek vytvoří, co každý den vidí a slyší. Tyto pěšinky si mozek vyšlapává a takové vzorce má pak dítě nastavené po celý život.

Jestli dítěti nepomůžeme pracovat s emocemi, může zůstat jeho poplašný systém nadměrně aktivní pořád i v dospělosti a bude reagovat na sebemenší problém.

Určitě to znáte a máte ve svém okolí takové lidi, jsou věčně zpruzelí a pořás si stěžují, každá maličkost je naštve… Protože když byli malí, rodiče jejich emoce neřešili, nebo tedy řešili potlačováním, odsouzením nebo trestem. Podrážděná reakce je už jakási vypěstovaná sebeobrana.

Další typ jsou příliš racionální lidé, nerozhodní, žijí tak, jak by se mělo a ne tak, jak cítí. Protože když byli malí a často se cítili ublížení a nepřijatí, odřízli se od potřeb a pocitů lásky. Život pak prožívají příliš racionálně.

↟ Co bych po dítěti ještě chtěla, když se nad tím zamyslím….

➸ Každý den mi holka děkuje se zdrobnělinama “maminečko miloučká, sladoučká, roztomiloučká, lásečko, mazlínečku, miloušku…”. 

➸ Každý den se neobejde bez několika pusinek, bez snahy mě rozesmát a dělá legrácky, je fakt vtipálek od narození. To jsem se divila, že už kojenci rozumí vtipu a dělají si srandu a střílet si z nás.  

➸ Každý den mi ukazuje, jak vypnout ten online svět, pracovní svět, hektický svět, umývání nádobí… A učí mě být zase v přítomnosti a vědomě si s ní hrát nebo jen pozorovat a naslouchat. 

Všímavost neboli mindfulness

Zaměřujeme pozornost jen na ty negativní a nežádoucí emoce. V těch se rádi nimráme a chceme je hned ukončit, vyřešit, odstranit, ale ty pozitivní emoce (nebo i chování celkově) přehlížíme nebo je bereme jako samozřejmost.

Realitu si každý vytváří sám. Buď mě budou dennodenně rozčilovat řidiči na silnicích, nebo si řeknu „tak co, však si počkám bude další zelená, bude další parkovací místo“…

Já auto nemám, ale když s někým jedu, tak si všímám, kolikrát se dotyčný rozčílí za volantem a jak to asi ovlivňuje jeho psychické i fyzické rozpoložení a zdraví. 

To je ten úhel pohledu, jestli vidíme sklenici poloprázdnou a každý den pruda, nebo poloplnou a každý den výzvu na sobě pracovat a užívat si maličkostí.

Pracovat na sobě v souvislosti s dětmi myslím formou podchytit tu situaci a uvědomit si, proč se tak dítě chová?

➸ Chtělo nám pomoct z lásky (nepořádek v kuchyni nebo potopa na zemi)?
➸ Smutek (prostě emoce)?
Hmotná příčina (něco mu opravdu vadí, bolí, je nepřijemný)?

Psychická příčina (nenaplněné potřeby, zážitky, potřeba zkoumat, objevovat)?

Je dobrý na sobě pracovat i formou meditace, tím měníme svůj mozek i reakce v náročných situacích.

↟ Jak blízko jsme tomu ublížit a jak blízko jsme ke křivdě.

Vynadat neprávem, dělat špatné z nich. My utváříme jejich osobnost, kterou si nesou do života. Nepochopení místo lásky, křivda místo objetí.

Hranice jsou pochopitelně potřeba, ale rozdílný je způsob, jakým je nastavujeme a jakým způsobem zpracováváme emoce, které vyvolávají. Další téma jsou nesmyslné hranice, když si dítě nemůže ani skočit do listí, hrát s klackem, zkoumat a rozvíjet se svým vlastním tempem i za cenu, že se prostě ušpiní, něco rozlije a přinejhorším něco rozbije.

Ale nenaplněné potřeby a málo pozitivních zážitků v dítěti vytváří tlak a ten pak musí ven. V dlouhodobějším horizontu se pak dítě jeví, že je pořád agresivní, ale podle psychologů, ke kterým pak rodiče s nálepkou agresivní dítě chodí, často (ne vždy) dítě žádnou poruchu nemá. Jen je nešťastný přístup rodičů, přístup k této přirozené emoci, a řešení dalších faktorů (např. nešťastné situace v rodině, rozvod a následná střídavá péče…).

Společné spaní s dětmi

K tomu uvědomění a vděčnosti za ten den, mi taky moc pomáhá společné spaní. Že si k dětem po celém dni lehnu, přičichnu k vláskům, obejmu, přitulím se nebo naopak oni ke mně a okolo nás proudí čirá láska, vděčnost životu tady a teď. 

Společné spaní je něco tak úžasného a naprosto přirozeného a také potřebného pro hladký psychický i fyzický vývoj dítěte.

Psychologové také doporučují společné spaní pro vzájemný vztah a pozitivní emoce, které rozvíjí intelekt. 

Chápu, že to má každý jinak. Já jsem byla vychovaná řekněme kontaktně. K mamce jsem se mohla kdykoliv a kdekoliv přitulit a beze slov čerpat její energii, lásku, porozumění a to bylo pro mě velice uklidňující v tom “složitém světě” plném nedorozumění a křivd. Trápilo mě totiž i hnusný chování dětí mezi sebou ve škole a všude samá šikana.

A tak mi přišlo naprosto přirozené a samozřejmé společné spaní s miminkem, je to i prevence SIDS viz odkaz dole, monitor dechu jsme nepoužívali. Už jenom vžít se do té role miminka, které je víc neklidné než já zkušená dospělá.

I v dospělosti nechci spát sama, partnera nevyženu vedle do postýlky. Takže mám to štěstí, že i pro něj to bylo normální a nechtěl dítě předčasně separovat.

Sám si to užívá, ranní společné probuzení, úsměvy, legrácky, později rozespalé příběhy a sny… Být u toho protahování a rozespalých oček prostě není na celý život.

A hlavně noční kojení, žádný stres a pláč, nemusím vstávat. Prostě se dítko začalo ošívat, vyhrnula jsem triko a spalo se dál. Strach ze zalehnutí je zbytečný, matky nemají tak tvrdý spánek, „spí“ v pohotovostním režimu.

Pochopitelně by to mohlo být riziko pro mámy alkoholičky nebo pod vlivem jiných návykových látek, ale to je trošku mimo mísu…

Jak na to?

Nejdřív jsme spali normálně na posteli a z boku jsem měla přiražené křeslo jako zábranu (na dovolených jsem tam dala židli a polštář). 

Později jsme postel rozebrali (viz fotky) a nechali na zemi jen matrace. Přes den schováme peřiny do peřináče, přehodíme dekou a zůstane super válenda na hraní a odpočinek.

Jak začali děti lozit a samozřejmě se ráno budily dřív, než by si rodiče přáli, tak je naprostá výhoda, že se po probuzení nakojí a odplazí z postele do svého hracího koutku, nebo cokoliv uvidí a ukořistí, hrají si! A až se začnou nudit nebo mít hlad, zase přilezou k vám spící do postele, nakojí se a zase usnou.

To prodloužení vašeho spánku je teda k nezaplacení. Nebo si ty hračky a knížky rovnou přinesou k vám do postele a vy se ještě mužete válet a dopíct. Prostě lambáda.

↟ Kolikrát jsem si říkala, že si někteří to rodičovství dělají zbytečně těžší.

Postel jako válenda přes den třeba ke hře
Přes den válenda na hraní i pro návštěvy

Při narození sourozence bylo moc fajn, že jsme se mohli tulit všichni a nikdo nebyl odstrčen, z jedné strany jsem kojila Malýho Bizona, z druhé strany se přitulila Divoká Řeka. Nebo při kojení miminka jsem někdy četla pohádku holce. Přidali jsme menší matraci a nějak jsme se poskládali. S přibývajícím počtem dětí to třetí matrace jistí.

Problémy s narozením sourozence se nekonaly, naopak se o něj sestřička krásně stará a ještě mi říká, ať ho pochovám nebo nakojím, když pláče.

Divoká Řeka se někdy večer dost ošívá a kope nohama, má občas nějaké noční běsy, ale většinou jsem mezi dětmi byla já, polštář nebo jsem to prostě instinktivně, podvědomě hlídala když se budila nějakým běsem, kluka jsem odsunula na druhou stranu, lehla si mezi ně já, nebo holku utěšovala. Žádný úraz se nekonal. A když se k němu přitulí, je to tak krásný a harmonický.

➸ Stejně slýchám, jak většina dětí (s vlastní postelí) chodí večer spát k rodičům, nebo si to přejí a prosí. To jsou ty naplněné potřeby, které odezní, až si samo řekne o vlastní postel. Anebo nenaplněné potřeby, které se s nimi vlečou dál životem.

➸ Nebo mi naopak přijde naruby, když mi rodiče říkají, že si to jejich malé děťátko vzali z postýlky k sobě do postele a hezky si tam leželi, jak to bylo krásný. A proč to tak nejde pořád? Je to příliš krátké období, které uteče jak voda a budete na vaše malilinkaté děti vzpomínat, na ty rozespalý očka, která vás probudila tím nejsladším úsměvem (a poplácáním do hlavy, nebo pláčem…).

Později už vám třeba ani nebudou chtít dát pusu na rozloučenou, protože to bude trapný. Tak si to užijte a naplňte potřeby dítěte i vaše ♡.

Vždy se to dá zařídit, kdo chce hledá způsoby, kdo nechce… výmluvy… vždyť to znáte.

Pro mě to bude něco jako maturita až uzraje a řekne si o vlastní postel, už teď si o ni říká a někdy usíná jinde. Takže věřte, že do 18 let s vámi spát opravdu nebudou.

Jak se spí rodičům s dětmi při společném spaní.
Odpolední siesta tetris

Nošení dětí

Takže možná, že nejen společné spaní, ale i nošení dětí je cesta ke zdravému růstu dětí a vztahu mezi vámi.

A možná to není jen možná, protože o tom otevřeně mluví spoustu odborníků, studií a výzkumů.

Možná, že by v tomto případě nebyli potřeba odborníci a studie, ale stačilo by jen naslouchat sobě a dětem. A nevšímat si ostatních, kteří hlásají, že miminko potřebuje prostor, svoji postýlku, jinak se nikdy neosamostatní apod. 

➸ Samozřejmě pokud jsou rodiče nevyrovnaní, pozitivně nenasycení, situace s malým nespavcem je pro ně depresivní a způsobuje jim to problémy ve vztahu s partnerem, věřím že je pro ně jiná cesta než společné spaní. Ale právě to společné spaní u nespavců prostě pomáhá šetřil sil oboustranně.

Tolik jen k zamyšlení, že i když vás něco nebo někdo štve, vždy se na to dá dívat jinak a být vděčný za ten simply life, který tu máme možnost žít.

↟↟↟↟↟

↟↟↟↟↟

Sdílejte:

Mohlo by vás také zajímat