Spící Vlčice │Téma smrti u dětí

Tohle je naše Spící vlčice

 

Tak nějak cítím, že se její čas možná bude brzy chýlit ke konci. Zdraví už jí tolik neslouží. Téhle psí babičce je přes 90 psích let. Úctyhodný věk a ta moudrost číšící z jejich šedin…

Já jsem s ní byla 7 let. Kolika lidských osudů se dotkla, kolik radosti vnesla do jejich života a kolik zloby probudila z důvodu kaluže nebo „dárečku“ doma na koberci :).

A teď tu je s námi už tahle dokonale nedokonalá stařenka. Myslím, že je to i dobrá sociální role pro děti.

Nejde jen o to mít roztomilé štěňátko, stylovýho psa, ale postarat se o něj i na stará kolínka. A až přijde čas, vysvětlit si a přijmout smrt jako součást života.

Neschovávat ji před dětmi, věšet bulíky a ignorovat smrt a v dětech pěstovat strach ze smrti, že je to něco, o čem se nemluví a něco, na co děti nejsou připravené. 

Děti a smrt v okolí

Předškoláci ještě nerozumí našemu času, nechápou ho tak, jako my dospělí. Ale smrt blízkého prožívají.

Proto k nim buďme empatičtí, nelžeme o dotyčným, že jenom spinká… Vysvětleme dětem, že to není jejich vina a nechme je klidně plakat… Dejme jim potřebné, stručné a citlivé odpovědi na jejich otázky.

Učme je, že smrt je přirozená součást života. Kdybychom před dětmi schovávali smrt do šuplíku, o to bolestivější by pro ně v budoucnu bylo setkání s ní. Takže pohřby a různé životní události vysvětlujeme od začátku upřímně a samozřejmě citlivě.

Vzpomněla jsem si na jeden příběh dvou miminek v bříšku:

“Věříš v život po porodu?
Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu právě proto, abychom se připravili na to, co bude pak.

Blbost,žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
To přesně nevím,ale určitě tam bude více světla než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.

No to je přece nesmysl! Běhat se nedá a jíst pusou to je úplně směšné! Živí nás přeci pupeční šňůra. Něco ti řeknu. Život po porodu je vyloučený, pupeční šňůra je už teď moc krátká.
-Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí. Tunel, na jeho konci světlo…

Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic jiného než vleklá stísněnost v temnotě.
-No já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.

Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
-No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom nebyli.

Tomu nevěřím. Žádnou mámu jsme nikdy neviděli, takže je jasné, že žádná není.
-Ale někdy, když jsme zticha, můžeme zaslechnout, jak zpívá nebo cítit, jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom.”

Život po smrti

A tak si i já myslím, že po smrti bude zase něco, jiná dimenze nebo co já vím. Věřím na duši a že naše hmotná schránka (tělo) není všechno.

Asi bych tělo přirovnala k počítači a naši duši jako vědomí, program přenosný na flashce. A když spadne počítač (naše tělo), program na flashce zůstává a může se přesunout jinam (naše duše). To je vysvětlení co? Kam se hrabou duchovní filozofie.

Kvantový fyzik by to jistě vysvětlil líp.

EDIT:

Spící Vlčice jednoho roku na první jarní den šla tančit s duchy předků. Už jí je určitě líp, než v posledním čase… Zanechala nám krásné vzpomínky i nějaké to poselství. Vzpomínáme na Tebe s láskou a úsměvem .

↟↟↟↟↟

Sdílejte:

Mohlo by vás také zajímat