Psychická zátěž
Čas od času je toho na mě tolik, že mi pištění a dovádění mých dětí nedělá dobře na uši (slušně řečeno) a ten neustálej zatracenej hluk mě dovádí k šílenství.
A co teprve to neustalý mluvení ze všech stran, kdy po mně od rána do večera pořád někdo něco chce. V duchu nebo nahlas si říkám proboha, nemluvte na mě pořád, potřebuju chviličku klid, ticho... A i když nejsem typickej každodenní kuřák, jdu si jednu nouzovku zapálit.
To je vono, to je ten krůček od vyhoření. Stačí jedna banalita (a co teprve opravdový konflikt s dítětem) a vznítíte se jako pochodeň, jen jedna malinká jiskřička a je to tady.
To je ta chvíle, kdy si říkám, že bych zas měla víc meditovat a cvičit jógu. Je to přesně to období, kdy to všechno zase flákám.
Na jednu stranu potřebuju čas pro sebe. Na druhou stranu si vyčítám, že se dětem vědomě nevěnuju, že jsem duchem nepřítomna a nemám energii ve chvíli, kdy mě očividně potřebují.
Vyčítám si, že se nevěnuju staršímu dítěti tolik, kolik bych chtěla. Že ten mladší mi visí nonstop na prsu (zvlášť když rostou zuby), že jenom kojím, vařím, krmím, uklízím, peru, přebaluju (nebo jedu BKM a umývám každou chvíli prcku) a co teprve učení na nočník, to jen lítám sem a tam (ještě, že už to máme za sebou).
Do toho děti rostou, máme čtyři roční období, sotva skončí léto, je tu podzim, kaluže a zima, řešit a kupovat další oblečení, měřit nohy a vybrat přesně padnoucí boty na délku a šířku chodidel. Pak zjistíte, že ty boty mají moc nízkej nárt a dítě tlačí. Barefoot je někdy alchymie.
A kde je ten čas pro mě? Natož pro chlapa, když si nepřipadáte v tom shonu vůbec atraktivně.
Psychická zátěž se tomu říká. A mateřská dovolená nemá s dovolenou nic společnýho.
Ale je to jen období. Jednou jsi nahoře, jednou dole. Klasika.
Věřte ale, že optimismus není jen vrozenej, dá se pocity vděčnosti nastartovat. Aneb každý den si napsat/říct 3 věci, za který ten den můžeme být vděční, mozek tím přeprogramujeme, aby viděl sklenici poloplnou a vnímal v životě víc toho dobrýho.
Takový ty instagramový životy a fejsbůčkový profily jsou jen iluze. Jasně, vypadáme tak, prožijeme to, ale ne 24 hodin 7 dní v týdnu. Svoje úzkosti a faily už nikdo nesdílí.
Někdy se to sejde a kupí se toho na mě tolik, že bych nejradši lidi a jejich kecy o meditaci a kontaktní a respektující výchově a další rady poslala do pr… čic.
Snažím se nikoho nesoudit (i když mám třeba rozdílný názor), protože právě tyto zkušenosti mi dávají do života pokoru. Moc fandím všem maminkám, protože jak říkají indiáni nesuď člověka, dokud jsi aspoň dva úplňky nechodil v jeho mokasínách.
A v neveselých chvílích je potřeba víc, než kdy předtím se zastavit.
Děti vám neustále budou nastavovat zrcadlo svým neklidem a žadoněním o pozornost a vztekat se, když ten začarovanej kruh nezastavíte.
Tělesná energie a duševní energie
Stejně jako očista těla, je důležitá i očista duše – duševní hygiena. Tělesná energie se řídí podle zákonů hmoty, takové to dobře spát, jíst, pít a hýbat se. Ale duševní energie není o dobíjení baterek, je to stav mysli.
➸ Když cítím, že jsem vyfluslá sotva se probudím, dám si sprchu. Umyju si vlasy, namažu se krémem/olejem a to všechno s láskou a vděčností svému úžasnému tělu, které toho tolik zvládá. Tohle je takovej ten základ. A nelítat doma v pokydaným tričku, ale hezky se oblíct a cítím se jako člověk, žena. Jak se cítíte na povrchu, tak se cítíte uvnitř (a naopak).
➸ Řekněte si o pomoc.
Nechte muže, aby se postaral o děti, nebo poproste babičku, kamarádku, pokud jsou děti větší a zvládnou to (u mých citlivých dětí by to neprošlo a vzaly na milost jedině tátu).
Přece nemůžete chtít po ostatních, aby vám zařizovali čas pro sebe.
➸ Běžte se projít sama, s kamarádkou na kafe nebo si v parku přečtěte pár stran z knížky.
➸ Pokud jste ještě nenašli něco, co vás baví, pak je ten správný čas začít hledat. Ta blbá hodina týdně nějaké seberealizace mimo domov a bez dětí fakt stojí za to. Na děti se těšíte plná energie.
Jak se dostat do stavu s potřebnou duševní energii?
Zeptejte se sami sebe, jaké vzpomínky vám přináší dobré pocity? A těmito maličkostmi se obklopujte. Vytvořte si rituály, které vás naladí do dobré nálady. Něco, co máte spojené se šťastnými vzpomínkami.
A to zaimplementujte do celého dne, tím si dobíjíte duševní energii.
➸ Zvláštní jídlo a nápoje, které vás dělají šťastnými, vzpomínejte a sepište si je.
➸ Hudba. Pusťte si oblíbenou písničku. U nás nezačne den bez hudby, máme vytvořené svoje oblíbené playlisty.
➸ Obrázky. Fotky z dovolené, narození dětí (pokud zrovna neřešíte nějaký vážnější konflikt (s partnerem/dítětem) a pohled na tyto fotky vám startuje depresi (v tomto případě mají být fotky schované).
➸ Oblíbené vůně (difuzér a esenciální olejíčky, vůně oblíbeného koření, uvařený čaj nebo káva a spojení s chutí…).
Sami víte, co vám dělá radost. A vyhýbejte se tomu, co víte, že vás rozčiluje.
➸ Lidé. Sociální kontakty vyhledávat jen ty, se kterými se cítíte fajn. Stýkejte se s lidmi, kteří vás neobírají o energii.
➸ Předměty a talismany, které nám navodí parádní stav. Nejde vždy o ty předměty, ale o stav mysli, kdy se cítíme posilnění (já mám všude nějaké sošky, polodrahokamy, květiny).
Rovnováha ve všech sférách
Čím méně jsme v rovnováze, tím méně energie máme.
➸ Práce – odpočinek.
➸ Aktivita – relax.
➸ Děti – já.
Já se sebou samým
➸ Já pro svou duši a intelekt. Činnosti, které rozvíjí duši a inteligenci, můžete tady zahrnout vše, co se učíte (čtení, meditace…).
➸ Já pro svoje tělo. Vše čím prospívávte tělu a zdraví, ať už pro uzdravení, nebo preventivně (pohyb/sport, vyvážená strava, detox…).
Já s ostatními
➸ Já pro druhé. Vše, co děláte pro rodinu, přátelé, společnost (i povinnosti).
➸ Ostatní pro mě. To, co prožíváte s ostatními lidmi a je vám v tom dobře, kde vás berou takoví, jací jste.
Nezáleží jak moc, nebo málo do toho investujeme, ale aby všechny oblasti byly v rovnováze.
Třeba jógu můžete dělat doma, nebo to brát i jako sociální dobíjení a chodit na lekce jógy a zabijete dvě mouchy jednou ranou.
Čas pro sebe a respektující komunikace
Čas pro sebe je velký téma s jedním dítětem, natož s více. Moc mluvení, neustálý mamí, hele, koukej, dívej, pojď sém, ukážu ti…
Děti si s váma chtějí hrát hry, který vás vůbec nebaví (což mimochodem když děláte, počítá se to do oblasti Já pro druhé, pokud vás to baví, počítá se to i do Ostatní pro mě).
Pokud něco fakt nechci dělat (předem si to promyslím, než řeknu automaticky NE), tak se do toho nenechám namotat. Slušně to komunikuju s dětmi a snažím se domluvit na něčem, co by bavilo i mě, nabízím alternativy, nebo prostě vysvětlím, že teď nechci a potřebuji/chci (vyhýbám se slovům musím a nemůžu), dodělat nějakou práci.
Beru to tak, že si prostě hlídám svoje hranice a dítě aspoň vnímá mou autenticitu (nepřetvařuju se, že se mi hra s nimi líbí a baví mě to, i když nebaví a poznají, že jsem otrávená). Jdu tím příkladem, že pokud ono něco nechce, může to taky slušně komunikovat a nenechat se stáhnout, popřípadě se domluvit na společně přijatelném řešení/aktivitě.
Další bod je nuda a její potenciál. Z nudy vzniká tolik nápadů, fantazie, představivost, štěbetání s hračkami, imaginárními postavami. Takže jsem nějak extra dětem nechystala zábavu, chtěla jsem, aby se uměly zabavit i samy.
Když má dítě příliš mnoho hraček, brzdí ho úplně naplno vyvinout dar představivosti.
Empatie a sebeempatie
Na druhou stranu bychom se měli dětem věnovat a zajímat se o jejich zájmy. Chci aby se mnou děti sdílely život i později a nenaučily se, že mě to nezajímá nebo nemám čas…
Takže mluvím a mluvím, i když je dětem rok, stejně tak mluvím i s dospělým. Je jedno, jestli dítě nerozumí slovům (uvádí se, že ve 2 letech rozumí 300 slovům, i když používá třeba 50), rozumí ale tónu hlasu, mimice, neverbální komunikaci, ale hlavně…
Hlavně to mluvení o vás a vašich pocitech, potřebách je pro vás forma duševní hygieny, sebeempatie.
Když pojmenováváte, co se ve vás děje, co to způsobuje a jaká nenaplněná potřeba za tím je, vyznáte se sami v sobě, chápete co potřebujete, abyste si zachovali chladnou hlavu i preventivně.
Dítě potřebuje znát souvislosti místo křiku, povelů, zákazů. Učí se způsob komunikace, řešení konfliktů a hlavně jak konfliktu předcházet.
Není třeba pořád zvyšovat hlas, zakazovat, hučet a používat denně od rána do večera Ne.
Jak to říct jinak? Je toho na mě moc, moc mluvení, moc hluku, vyžadování pozornosti, pozornost malýmu, pozornost tobě, pozornost tátovi, ale já taky potřebuju věnovat pozornost sama sobě. Potřebuji teď chvilku pro sebe, jinak jsem netrpělivá, zvyšuju hlas a jsem z toho unavená. Ani vám to třeba není příjemný.
Aspoň děti ví, že i ony si můžou říct kdykoliv a komukoliv Stop, už je toho na mě moc, potřebuju být sama, nelíbí se mi, jak se mnou mluvíš. A věřte, že si to dcera taky říká.
A smutný je, když si to lidi neříkaj, když se sebou nechaj zametat, když si žena neřekne Hele takhle se k ženám nechová, nelíbí se mi, jak to se mnou mluvíš, že na mě křičíš.
Bez rozkazů, bez povelů, mluvíme čistě o sobě, svých pocitech a potřebách.
Povely, rozkazy, zákazy
Představte si sebe, jak vám partner od rána do večera, den co den řiká, co máte dělat. Obleč se, vyčisti si zuby, sedni si, nesahej na to, pozor, spadneš, podej, přines, obuj se, umyj si ruce, ne, nedělej to, neloz tam, nech to být, rozbiješ to, bla bla bla.
Jak byste se cítili? Šťastní a naplnění? Nebo byste cítili vztek, zlost, bezmoc, že se nemůžete sami rozhodnout, mít tu kompetenci za svůj život.
Už možná chápete, kde se bere to období vzdoru a vůbec to zlobivé dítě.
Pak se nedivme, když jsou v dospělosti nepoužitelní, neumí převzít iniciativu a udělat něco sami. Kde mají získat ty dovednosti? V kolika letech? A najednou je dospělák a teprve se má naučit respektující komunikaci, slušné chování, převzít zodpovědnost za svůj život?
Učíme se přece od narození. Co vidíme a slyšíme, mozek ukládá a naprogramuje nás. Ale nikdy není pozdě.
Respektující výchova je o respektování sebe a respektování druhýho.
Vše se dá říct jinak. Místo pokynu, povelu, rozkazu ➸ podat informaci Po probuzení se převlíkáme z pyžama, čistíme si zuby, abysme šli ven, je potřeba si obout boty, vidím, že nejsi obutá, po příchodu si myjeme ruce, neviděla jsem tě umýt si ruce…
A ticho a čas, počkat co řekne, nebo si je půjde umýt.
A hledat řešení Jak se domluvíme, abychom byli všichni spokojení, co by ti pomohlo?
Nebudou automaticky vzdorovat, protože povely a příkazy vytvářejí přirozeně vzdor a minimálně prudu a nepohodu ve vztahu.
A jak to máte vy? Vidíte v tom smysl, jde vám to?
↟↟↟↟↟
Sdílejte na fb:
