Nomádství v krvi │ Cesta z města

Jeli jsme se schovat před rozpálenou městskou žunglí. Tady byly Malýmu Bizonovi čtyři týdny a čekali jsme na další vlak, protože ten náš se v půli cesty porouchal. To chceš, ve vlaku spící děti a my se musíme nečekaně sbalit a čekat na nádraží v tom vedru, pff. Díky bohu za nosítka (ta ergonomická pochopitelně).

Člověka možná napadne, proč vlastně cestujeme s dětmi, vždyť to musí být pruda pro ně, i pro samotný rodiče. Ale já to prostě miluju, i ty hektický situace, který vás právě s dětmi posouvají a stmelují. Mě většinou nerozhodí, když je dítě otravný, snažím se ho zabavit nebo naučit vidět ty krásy z okna, který je často vůbec nezajímaj…

Když je pruda na cestách jako tady, nic si z toho nedělám, nevyšiluju, nehysterčím, prostě to tak je, nezměním to a vždyť taky o nic nejde. Svoje nálady a stres předáváte totiž na děti.

Na cestách s dětmi vlakem je dobré mít třeba dětský časopis.
Vystřihnutý šnek z časopisu

Čím zabavit dítě na cestách?

Na cesty si většinou koupíme dětský časopis, kde jsou omalovánky, spojovačky, vystřihovánky, příběhy (koupit ho ten den na nádraží je větší vzrůšo a zájem). Nůžky na kapesním noži k vystřihování aktivit to jistí.

Pak taky pastelky (i prázdné papíry s sebou). Dobré můžou být i vyškrtávací černé papíry (ke „kreslení“ obrázků, k vyškrtávání se dá použít cokoliv od párátka, mince nebo kamínek).

Různorodé jídlo na cesty je klasika. Sušenky, domácí tyčinky, zelenina, ovoce, namíchané müsli, sušené ovoce, to děti baví… Ale pozor na přemíru cukru, ať nejsou moc nastřelený, na druhou stranu když je dítě bez energie, sladkůstka bodne všem.

Na tahání hraček mě moc neužije, raději s dítětem chodím a nechám ho zkoumat okolí. Samosebou v rámci slušnosti, nenechám dítě skákat po hlavě cestujícím, ale ani ho neprudím zbytečnými zákazy.

Teď u Divoké Řeky frčí karty a konkrétně Černý Petr.

Nošení dětí na cesty do přírody je benefit.
Nosítko v akci a naboso v přírodě

Kočovnictví v krvi

Malej Bizon má cestování v krvi po rodičích, ostatně asi jako všechny děti. Miminka stejně většinu času spí nebo se kojí a je jim fuk kde, jestli ve vlaku, v nosítku, v lese nebo doma (nebo ještě před velkým třeskem v břiše u mámy).

↟ Nošení mají děti v krvi už od početí.

Divoká Řeka se naposledy ponosila v nosítku když měla 4 roky. Když ji bylo potřeba (jako tady) spící i s věcma přesunout z vlaku. To je prostě vychytávka k nezaplacení, ty volný ruce. Nebo když jsme cestovaly nočním lůžkáčem na Elbu, tak často usla třeba ve vlaku nebo v autobuse a nejjednoduššný bylo ji nahodit do nosítka, vzít věci a jít dál. Jednou nám i krátce onemocněla, tak se nosítko taky hodilo.

Takže nosítko/šátek je obrovskej pomocník. Na bolístky, uspávání, kojeníI na celkový žití, cestovaní, přesuny, kdy nemusíte řešit patníky, schody, úzký chodníky nebo uličky ve městě.

A díky tomu jsme teď mohli jít 10 km lesem a terénem, kterej by kočár prostě nedal. A lidi chodit do divoké přírody prostě potřebují.

PS: Na fotce níž moje první nákupní taška na kolečkách. Náčelník se té důchodcovské tašce nejdřív smál, ale myslím, že si ji oblíbil, protože se s ní nestydí jezdit. Tak uvidíme, co vydrží. Zatím jsme s ní jezdili doma v okolí, ale i do Itálie, na Elbu a přes Řím zpátky.

Cestování s dětmi se hodí nákupní taška na kolečkách.
Livorno, Itálie

↟↟↟↟↟

Sdílejte:

Mohlo by vás také zajímat