Tohle je článek o tom, jak se snažíme doma o harmonii mezi dětskou potřebou materiální i psychickou, ve spojitostí s ekologií a minimalismem.
V článku najdete:
➸ Růžový plastový kůň
➸ Nové vs. použité hračky
➸ Společně se domlouváme a hračky třídíme
➸ Nevhodné dary posíláme dál
➸ Hysterické scény při nakupování
➸ Manipulace dětí
➸ Naplněná potřeba a rozvíjení
➸ Rozvíjení fantazie a představivosti
➸ Představivost vs. elektronika
➸ Win-Win spokojenost všech
Růžový plastový kůň
To se tak prohrabujeme v sekáči jako obvykle, kde si Divoká Řeka vždy zkouší čepice nebo se probírá hračkama, když máma hledá nějakej stylovej kousek na sebe.
➸ Teď mi holka ukazovala růžového plastového koně, že se jí moc líbí. A já typicky něco stylem „hmm hezký koník, ale takový plastový kýč“ a viděla jsem tam obřího Tý Rexe, říkám „a co tenhle, to je super“ prostě dinosaurus že jo… A už ji podsouvám svůj názor na krásu nebo něco jinýho, co se líbí mně a ne jí.
No a tak se prohrabujeme dál, já ji chci vzít toho dinosaura (spíš ho chci vzít sobě že jo) a Divoká řeka stejně „co kdybychom vzaly toho koně, mně se líbí“.
Už jsem se dřív poučila (níž to rozvedu) a souhlasila. Dinosaura jsem stejně vzala taky, byl prostě boží…
Recyklace je důležitá, tak nemám tak blbý pocit z výroby nových a převážně nepotřebných hraček.
Naopak vždy rozmýšlím, jestli to opravdu unosím, upotřebím a mám radost, když ulovím něco super a z druhé ruky za pár kaček.
Nové vs. použité hračky
Nové hračky kupuji převážně jen ty s duší, většinou ze dřeva od lokálních výrobců nebo knihy. A nejlíp pokud nějak i rozvíjí (ať už fantazii, motoriku, učení…).
Nové hračky typu kus plastu, který se brzo rozbije a letí do koše, většinou nekupujeme, maximálně z toho sekáče/bazaru. Tam mi to tolik nevadí a jsem ráda, že to využije někdo další.
↟ Místo pár levných plastových hraček vyrobených bůh ví z čeho a dovezených bůh ví odkud, koupím jednu pořádnou hračku ze dřeva nebo látky a nejlíp od místních výrobců.
Stejně tak plyšové hračky. Ty se nejvíc hromadí, proto koupím radši ze sekáče (vyperu na max.) a až se jich nabaží, zase je třídíme a posíláme dál (ty TOP si nechá).
Nebo když už nové plyšáky, tak ráda podpořím někoho, kdo šije/plete/háčkuje.
Společně se domlouváme a hračky třídíme
U nás doma taky třídíme hračky a Divoká Řeka ví, že když se kupují nové věci, je třeba jim udělat doma místo a něco protřídíme, sama si ale vybíra které (cca od 3 let).
Společně se na tom domlouváme. Není to tak, že bych ji za zády vyházela hračky, které se mně nelíbí, ale ona je přitom chce.
Přestože se mi doma minimalismus stopro nedaří, rozumí tomu a nepřemlouvá mě, hystericky nebrečí, abych ji něco koupila, vždy se na tom domluvíme a přemýšlíme, jestli si to opravdu přeje a využije to.
S klasickými plastovými hračkami (pro mě kýčovými, ale vím, že se to dětem líbí) si hraje v hernách, i v tom sekáči kde kramaří (je to takový fajn strávený den mámy s dcerou na nákupech), ale ví jak to máme nastavené.
Já takové věci doma moc nechci hromadit, jednak se mi nelíbí a taky nechci podporovat jejich výrobu a dovoz přes půl světa (a většinou se stejně brzy rozbijí). Věci z Aliexpresu zásadně nekupuju, myslím, že ty hračky ani nemají atesty na bezpečnost a zdravotní nezávadnost (děti to přece pořád žužlají, i dotýkat se denně nějakých nevhodných materiálů a barev pro styk s kůží není přece ok).
Ale stejně něco takového doma určitě máme, tomu se člověk asi nevyhne, ale základem je to minimalizovat. Většinou se prodejce zeptám od koho to dováží nebo kdo to vyrábí, pokud to není jasné a někde čitelné.
Nevhodné dary posíláme dál
Předem se na nich ale s rodinou domlouváme a vědí co jo a co opravdu ne.
V tomhle jsme museli udělat od začátku jasno, abychom dokola nedostávali něco, s čím nesouhlasíme a co stejně nevyužijeme.
Já vím, darovanému koni na zuby nehleď, ale tím, že tyto dary dokola budu přijímat:
➸ podporuji jejich výrobu taky
➸ dotyčný se nebude snažit ani příště změnit druh darů, když ví, že si to stejně vezmeme
➸ a navíc nechci dělat něco, co mě vyloženě dělá nešťastnou (přijímání/shromažďování nevyužitelných věcí a následné vyhazování/přemýšlení kam to pošlu dál…)
➸ dar je přeci o té energii obdarování a ne nutně o honosné a drahé věci, takže mě potěší i maličkost, třeba jablko nebo utržená kytka ze zahrady, dobrá čokoláda, káva…
Takže ano, láskyplnné vztahy v rodině jsou důležité, poděkuji s tím, že je to od nich milé a vážím si toho, ale my toto nevyužijeme, nechceme podporovat jejich výrobu, hromadit, nebo to třeba nejíme (živočištné sladkosti atd) a dar slušně vrátíme.
Ale co si budem povídat, stejně se u nás doma něco ne moc fair trade objeví, někdy uděláme výjimku (to je ale třeba před dětmi zdůraznit, aby si nemysleli, že když to jednou přijmeme (nebo koupíme), že to bude pravidlem.
Hysterické scény při nakupování
Na jednu takovou „hysterickou scénu“ si pamatuju. Důležité je pochopení, empatie a dlouho o tom nediskutovat, aby si dítě nemyslelo, že si to vydupe. Stejně vás v tom běsu ani moc poslouchat nechce.
Předem se ale sami ujistěte, jestli opravdu nehodláte udělat výjimku, nebo si za tím pevně stojíte a vážně to nechcete koupit. Protože pak už není dobrý příklad do budoucna, když změníte názor a nakonec to koupíte.
Nekompromisně prostě vysvětlete a holt je tu emoci nechte prožít. Vím je to nepříjemné, hlavně ten pocit, že na vás všichni civí a vytváříte si domněnky, že si určitě říkají jakýho máte nevychovanýho fakana, ale soudy a názory okolí už mám v sobě zpracovaný a je mi to fuk.
Když vyslovíte pocity dítěte, můžete mluvit i o svých pocitech, že je vám to nepříjemné jaký dělá hluk a ruší tím ostatní lidi při nákupu, že se teď taky cítíte na prd, už jste řekla ne a přece ví, že co řeknete, to platí… a když se stejně neuklídní, tak mu předem oznamte, že ho raději vezmete bokem, že potřebujete jít domů a jde se..
↟ Hlavně je neuplácejte sladkostma…
Dítě si tou emocí potřebuje projít, ne ji potlačovat a akumulovat až zase někdy bouchne. Takhle zjistí, že když řeknete ne, tak ne, však jim to připomeňte, že co řeknete to přece platí, ale to znamená, že i v jiných situací, například, když vás dítě volá a vy opakovaně říkáte „už jdu“ a přitom nejdete a pokračujete ještě chvilku ve své činnosti… Tak když už jdu tak přece jdu hned, nebo řeknu pravdu, teď nemůžu, nechci, umývám nádobí, přijdu až to dodělám, trpělivost…
Jindy se spolu domlouváme a hledáme jiné řešení. Ale základem taky je, předem připravit na situaci formou, že dítěti oznámíte kam jdeme – nakupovat, že potřebuji to a tamto a nebudu mu kupovat žádné hračky ani sladkosti (ale můžete se třeba domluvit na něčem, co koupit můžete) a vysvětlíte podle situace co a jak… a pak to vezmeme po cestě domů přes hřiště, co ty na to?
Dítě potřebuje mít naplněné svoje potřeby, pak je méně těch vzteklých scén.
Takhle máte eso v rukávu a připomenete dítěti, že jste mu to říkali. A Divoká Řeka pak zkouší „já vím, že mi nic nekoupíš, ale nemohla bych aspoň lízátko?“
A když ne a vztekne se, je to její boj, její emoce, její zodpovědnost. Vy si to neberte osobně a nerozčilujte se, vás se to netýká, nevztahujte si to na sebe, buďte dítěti oporou. Toto mi pomáhá si vždycky uvědomit.
Anebo uděláme výjimku a lízátko koupím (od 3 let si ale šetří svoje peníze, tak si lízátka kupuje většinou za své).
Manipulace dětí
A teď k pointě na začátku. U plastovýho růžovýho koně jsem se poučila z dřívější situace, kdy jsme viděly ve výloze v jiném sekáči jednorožčí čelenky s kytičkama v barvě duhové, modré, růžové a stříbrné.
Jednorožec jasná volba. Šly jsme dovnitř a ukázala jsem ji všechna barevná provedení, ať si vybere. Mně se nejvíc líbila duhová a tak jsem ji podsouvala hlavně tu.
Ale jí se líbila jiná, ta stříbrná (byla taková obyčejná). Říkala jsem „co ta duhová, super krásný barvičky nebo ta modrá, růžová…“ no že radši ta stříbrná a tak jsem ji chvilku přemlouvala, protože JÁ jsem chtěla nějakou barevnou že jo.
A nakonec tedy souhlasila, že vezmeme růžovou. Když jsme šly pak domů, uvědomila jsem si, jak jsem ji „zmanipulovala”.
Vlastně se neřídila tím, co opravdu chce ona, ale tím co chci já. Totálně to odporuje mému stylu výchovy a tak jsem ráda, že jsem si sama rychle dala zpětnou vazbu (kritické myšlení) a omluvila jsem se ji potom.
Další den jsem ji chtěla koupit i tu stříbrnou, ale
➸ nechtěla jsem hromadit další věc
➸ taky jsem si říkala ať si to vyžeru
➸ hrála si i s tou růžovou
↟ A u tohoto růžovýho plastovýho opotřebovanýho koně, už jsem dlouho neváhala, když jsem viděla, že se ji fakt moc líbí a že si s ním bude hrát.
A na fotce na začátku článku vidíte, že koník opravdu jede, vzala ho i do nosítka na procházku ven. S dinosaurem jsou doma kamarádi, protože spolu „byli ve stejným obchodě a tam už se znali„, občas na to vzpomínají.
Naplněná potřeba a rozvíjení
A víte jak koník postupem času dopadl?
Holka si hrála na „kadeřničku“ a koníka chtěla ostříhat. Přestože si věcí vážíme a ví, že nebudeme hned kupovat nového, chtěla si naplnit svoji potřebu. Koneckonců je to její hračka a může si s ní přece dělat co chce, třeba z ní bude skvělá kadeřnice…
My už jsme toho taky dost rozbili, kolik panenek jsem ostříhala… A děti si to taky chtějí prožít. Nezastávám zakazování těchto činností. Spíš je třeba jim potom dát hadýrku nebo smetáček s lopatkou (podle činnosti), ať si to po sobě uklidí :).
Stejně tak když něco polijí, rozbijí, co už stane se, příště budeš dávat větší pozor, to se naučíš, ukaž pomůžu ti, tady máš hadru a utřeme to…
Rozvíjení fantazie a představivosti
Proto mě i nemrzí, když si s těma hračkama hraje po svým jak chce a potřebuje ke svému rozvíjení a hře, protože jsou právě z druhé ruky, našla tedy další využití a investice nebyla taková. Nové hračky které kupujeme jsou sice drahé, ale zase hodně vydrží, troufám si říct že i vnoučatům.
Takže koník byl ostříhán, časem se mu zlomila noha, jednu dobu ji měl v sádře, ale pak byl vytřízen a zrecyklován 🙂.
To jen zamyšlení k tomu, že ano, veďme děti k dobrému vkusu, stylu, kultuře a nepodsouvejme jim kýč/mainstream ve všech oblastech (hračky, pohádky, knihy, oblečení, vybavení bytu, hudba…) a že se toho na nás (na ně) hrne ze všech stran…
…Ale zase jim někdy dejme i tu možnost naplnit potřebu „blbostma a kravinama“.
Já s dětmi mluvím a vysvětluju, proč třeba tohle nechci, proč to tak mám, co se mi na tom líbí/nelíbí a tak je fajn, že tomu rozumí.
Představivost vs. elektronika
Na druhou stranu, přemíra hraček taky není ku prospěchu. Brzdí ve vývoji představivosti, fantazie. Děti se potřebují nudit, aby se uměly zabavit samy, bez elektroniky.
Nejsem krkavčí matka, ale nějak extra nevymýšlím dětem zábavu. Jasně hrajeme si, blbneme, pozoruji je při hře když chtějí, pomůžu… Ale od malinka Divokou Řeku učím, aby si uměla vyhrát i sama a já se mohla věnovat svým věcem.
A často překvapí tím, co vymyslí, co použije za materiál a na co si s tím hraje, často zrecykluje materiály, které jsou na vyhození. To ale asi všechny děti, které mají živnou půdu (nudu), tak přijdou na řadu kouzla, láva, moře, žraloci…
Elektroniku nezakazuji, sice z toho nemám úplně dobrý pocit, proto od malinka pohádky pouštím v angličtině, aby to mělo alespoň nějaký edukativní prvek a ne jen pasivní zábavu (malé děti cizí jazyky nasávají jak houba a navíc je jim fuk jakou řečí to je, hlavně že je na co koukat :)).
Mluvím o svých pocitech, o tom proč není dobré se dlouho dívat do monitoru a vždy se snažíme domluvit na nějakém časovém harmonogramu podle denních aktivit. Z toho důvodu se snažím být raději co nejvíc venku, aby doma nebylo tolik prostoru pro vyžadování her/pohádek.
Pokud se nedívalo na PC (televizi nemáme), tak jsem zvědavost a ovládání mého tabletu od začátku nezakazovala. Asi tak jako si hrát venku s klackem, děti dychtí prozkoumat i to virtuální prostředí a zakazování mi přišlo kruté a zbytečně vyvolávající konflikty (kdybych nechtěla, aby se to učili ovládat, tak bych jim ten tablet nepůjčovala vůbec).
Win-Win spokojenost všech
Od cca 3 let si Divoká Řeka začala šetřit svoje peníze, protože jsem chtěla, aby měla svoji odpovědnost a věděla, že za svoje peníze si může koupit co bude chtít a ví, že když je utratí, nemá na další věci a navíc aspoň nemusím utrácet svoje peníze za ty -z mého pohledu- blbosti.
Takže si za to kupuje nějaký ten kýček, který bych já kupovat nechtěla, nebo sladkost (kterou taky doma nejíme a nekupujeme a ví moc dobře proč, ale prostě pomerančovej tic tac nebo lízátko je u ní top).
➸ Taky je důležité, dětem denně dát na výběr a možnost volby, předání odpovědnosti, v pro nás nepodstatných věcech.
„Dáš si jablko nebo banán? Chceš tyhle nebo tyto ponožky?“ apod.
To je ale na jiný článek.
Ať se vám daří hledání rovnováhy a je vám v tom dobře.
↟↟↟↟↟
Sdílejte:
