V článku najdete:
➸ Jak předejít hysteráku při nakupování
➸ Společné peníze v rodině
➸ Kapesné a emoční inteligence
➸ Finanční odměny
Jak předejít hysteráku při nakupování
Naše dcera si začala šetřit svoje peníze ve 3 letech, kdy si chtěla na každém nákupu kupovat něco, co jsem já kupovat nechtěla (sladkosti, plastové blbůstky u pokladny nebo dražší věci).
Tak jsme se domluvili, že jí budeme dávat kapesné a na tyto věci si může šetřit svoje peníze (začali jsme na 10 Kč).
Jenže jsme v tom nebyli důslední a často jsme zapomínali na kapesné, budík v mobilu to sice jistí, ale kartičku k magnetu ve svém plánovacím kalendáři přece musela mít.
Na takové ty dětské nepříjemné emoce při nakupování, kdy dítě něco bez debat chce, rozumějte řve na celej obchoďák a nechce odejít, nám pomáhá předem se domluvit (funguje to cca od 3 let dítěte).
Když jdeme na nákup, vysvětlím, jestli mám omezený rozpočet a dnes dítěti nic nekoupím (předem uznám jeho pocity a potřeby, jen…), nebo do jaké ceny dítěti něco koupím.
Jinak připomenu (bez zvyšování hlasu), že si na svoje věci šetří svoje peníze a pokud je už nemá, může si zase našetřit a něco si koupit příště. Chápala už rozpočet.
Dcera si začala díky tomu vážit peněz a už neříkala, že si je přece kdykoliv vyberu z bankomatu. Mluvili jsme o tom, chápala jejich hodnotu a cenu, kterou pro získání peněz dáváme.
K předcházení konfliktu na nákupech se můžeme předem domluvit, co by dítě chtělo, aby bylo spokojené Půjdeme na hřiště před, nebo po nákupu? Nebo navrhuješ něco jiného?
Ze začátku dáváme návrhy my, ale jak na tenhle systém win-win spokojenost všech děti najedou, necháváme něco vymyslet je (viz tento článek).
Často se ptám na hřišti, kdy už půjdeme domů (řeknu svoje pocity a potřeby) a holka sama navrhuje počet minut.
Pak jen připomínám kolik zbývá času a když už jdu domů a dítěti se nechce, připomenu hodnoty a naši domluvu a stojím si za svým.
Někdy udělám výjimku, překročím svoje hranice, ale zdůrazním, že to je výjimka, aby si děti nemyslely, že když mě budou přemlouvat, tak jim to přece vždycky vyjde.
Jindy jsem pevná jako skála, nekřičím, nechám projít jejich emoce jak dlouho potřebují a jde se. Hranice jsou pohyblivé, podle aktuální situace a rozpoložení jednotlivce.
Společné peníze v rodině
S mužem nedělíme peníze na moje – tvoje a docela mě děsí představa, že bych si od něj třeba musela půjčit peníze, protože bych svoje neměla a potom mu je musela vracet.
Peníze jsou naše společné, nezávisle na tom, kdo víc vydělává, jsme přece rodina. Samosebou když mám nějaké výdaje a nemám prostředky, domluvím se s mužem. A příště třeba zase já zadotuju potřebné výdaje.
Kapesné dětem dáváme jen tak, bez podmínek, jsou taky součástí rodiny.
Děti vnímají, co obnáší vydělávání peněz a to především čas tomu věnovaný (na úkor času věnovaného jim nebo sobě).
Když někdo chce něco dražšího, ať už dospělý nebo dítě, probereme naše pocity, potřeby, situaci a rozhodneme jestli ano, nebo proč ne. Popřípadě si na to šetříme.
Stejně tak na cestách neřešíme kdo za co platí, jde to z našeho společného rozpočtu, o kterém máme povědomí.
Kapesné a emoční inteligence
U kapesného se dá rozvíjet i emoční inteligence. Podle situace dáváme druhým lidem peníze jen tak, ať už jde o pouliční muzikanty nebo lidi bez domova, dýško obsluze nebo i pravidelný příspěvek na charitu.
Vedeme děti k altruismu, umět druhému pomoct nebo ho obdarovat bez potřeby nárokovat si za to protislužbu.
Děti zjistí, že i za pomoc druhým získají nějakou formu energie.
Dětem můžete udělat víc kasiček. Do jedné si šetří na svoje potřeby, do druhé na charitu (my jsme s dcerou vybraly azyl pro hospodářská zvířata).
Pokud dítě bude chtít, může si nejen šetřit na aktuální potřeby, ale může mít i další skleničku, třeba na nějakou dražší velkou věc, kterou si přeje a nechce si z těchto peněz brát na aktuální drobnosti.
Na všem se domluvte s dítětem, aby si určilo, kolik si bude dávat peněz do jaké zóny.
Finanční odměny
Z hlediska respektující výchovy víme, že odměny a tresty ničí vnitřní motivaci a nahrazují ji tou vnější.
Dítě si nezvnitřní ty správné hodnoty, ale dělá to pro odměnu, nebo aby se vyhlo trestu.
Proto nedáváme peníze (ani žádné jiné odměny) za takové ty samozřejmosti a své vlastní zodpovědnosti nebo domácí práce. Proč by potom pomáhali zadarmo?
A co si budeme povídat, s rostoucím věkem roste i hodnota odměn a tedy i výše peněz.
Přeji si, aby děti pomáhaly ze své vlastní vůle, ale tak jako každý člověk, mají možnost odmítnout a nedělat to. Viz článek o uklízení.
Děti do ničeho nenutíme, my jsme děti chtěli a ony nám nic nedluží, nejsou našimi otroky. Snažíme se je vést ke správným hodnotám a ctnostem a vést k těmto hodnotám je v rozporu s praktikami autoritativní výchovy, manipulací a násilím.
K rozvoji podnikavého ducha se můžete dětí zeptat, co mohou udělat pro to, aby si mohly vydělat víc peněz.
Můžete se domluvit třeba na nějaké práci navíc (mimo osobní samozřejmosti a domácí práce, za které vám taky nikdo neplatí a dětem za péči o svou domácnost také nikdo platit nebude).
↟↟↟↟↟
Sdílejte na fb:
