Ne vždy je dobrá prevence úrazu v zabraňování a zakazování činnosti. Lepší je naučit dítě, aby si dovednost osvojilo.
Starší paní blíží se k nám, tak milý a láskyplný pohled na tu naši #PřeceRozkošnouHolčičku, leč v té kouzelné chvíli ji řekla opakovaně SPADNEŠ!
Proč? No, protože lezla po zábradlí ne?
Tak mě napadá, do kolika let tohle ještě bude trvat? Měla skoro 4 roky. Pro toho, kdo děti nemá, tak tohle je takový nešvar většinou starší generace (ale mladí rodiče nejsou výjimkou).
A vy se připravte na to, že jestli budete mít děti, budou snad denně slyšet hypnotické povely typu “spadneš, rozbiješ to” apod. Krásné že?
Co s tím?
Podvědomí nerozlišuje
Podvědomí ukládá, co slyší a směřuje k tomu.
Mysl je mocná čarodějka a kdo tomu ještě nevěří, měl by si promluvit s neurolingvistou, nebo si přečíst něco o placebo efektu, epigenetice…
Já vím, všichni to myslí dobře, ale cesta do pekla je také dlážděna dobrými úmysly. Proto píšu malé velké zamyšlení, že stačí jen změnit fráze na: Jsi opatrná? Myslíš, žeje to dobrý nápad? Jde ti to. Koukáš, kam dáváš nožičku? Chceš pomoct?
Nebo teda Nelíbí se mi to. Není to bezpečné, protože… Vím, že tě to láká, ale… a vysvětlit souvislosti, aby se jim rozsvítila žárovka.
Po přečtení mi možná dáte za pravdu, že na tom něco je.
Když se dítě učí chodit
Každý uslyší od okolí počkej až začne lozit, počkej až začne chodit, to se nezastavíš, bude po legraci a podobná negativní proroctví.
Proč? Vždyť je to radost ne?
↟ Ostré schody, tvrdá dlažba, malé dítě a hororové scénáře jsou tu!
A podívejte, naučila se chodit, zkušená z lození, schodů a spoustu dalších překážek.
A světe div se, nerozsekla si hlavu o ten ostrý schod na fotce, nevylomila si zub o tu tvrdou dlažbu.
Osobně ale věřím, že kdybych ji v tom od narození zabraňovala (šup do postýlky, šup do ohrádky, nesmíš, musíš, spadneš…) jak mi okolí radilo, věřím, že v první nezpozorované chvíli jako je třeba tato na fotce, by ta nezkušená, nešikovná holčička opravdu spadla a byl by úraz.
↟ Tyto hypnotické povely je okolí schopno říkat pořád dokola.
Je to tak únavný, přes 3 roky pořád poslouchat jak spadne, bouchne se, rozbije to, nedělej to a tamto. To má být dobrý záměr do života?
Jsou to babičky, dědečkové, známí, čert to vem, ale o to smutnější je, když tohle děti slyší denně i od svých rodičů.
Všichni to máme tak zakořeněné. Stačí jen změnit fráze.
Vývoj dítěte
Klasicky ve mě hrklo, když jsem Divokou Řeku pozorovala na schodech samotnou. Ale od té doby co začala lozit, jsem ji nijak nebránila ve vývoji. Když jako miminko po bříšku sjížděla z matrace na zem a narazila si nosánek, plákla si, ale mozek měl zkušenost.
Poučila se a příště už to sjela bez problému, no možná až přes příště…
Když objevovala schody, vždy jsem u ní byla, sledovala jsem ji, popřípadě pomohla a ukázala, že na to má jít pozadu. A za krátko se naučila lézt po schodech dolů zezadu po bříšku.
Tak jako Malej Bizon v 8 měsících lozil po schodech nahoru a dolů. Stačilo mu párkrát ukázat jak na to, navést ho zezadu po bříšku, jemně mu ukázat/nechat ho co se stane když tam půjde po čumáku…
A od té doby hodí před schodama zpátečku, otočí se a couve ke schodům a jde po bříšku, nejdřív jedna nožka, potom druhá, mrkne bokem pod schody a jede dál. Nahoru dolů no problemo.
Lepší je to ale bez punčocháčů, které kloužou a někdy mu to sjede samo. Takže doporučuju spíš ponožky s protiskluzem nebo v létě nahatýho.
Víc naslouchat, míň mluvit
Vypozorováno z dětských hřišť. Někteří to tak vypilují a říkají svým dětem spadneš, bouchneš se a bude tě to bolet a podobné fráze. To jsou láskyplná slova do života že?
Od té doby, co se naučím lozit a chodit slyšet, jak jsem vlastně neschopné, místo toho, aby mi pomohli se to naučit a uložit si pocit, že to zvládnu a naučím se to, když se budu snažit
Já jsem byla vždycky hodně ukecaná a k tomu rychle mluvím, ale až s dětmi se učím žít heslem mlčeti zlato, mluviti stříbro. Protože denně vidím jak dospěláci do dětí (i těch mých) furt něco hučí a všichni jsme z toho pak vyřízení (dospělí i děti).
Programy a vzorce chování se předávají z generace na generaci
Je jen na nás to zlomit. I mě ty zbytečný slova napadají a někdy je mám bohužel i na jazyku, protože jsem to taky dokola slyšela od mala a slyším to i teď na moje děti…
A když mi to autopilotem ujede, hned se zaseknu, omluvím a jedu dál, nechám ji prostě hrabat se v hlíně, no a co že bude špinavá, zašpiní si ty drahý boty, pěkný kalhoty…
Možná bychom měli vyměnit stylové oblečky za ty, které oželíme, nebo prostě oželet i ty stylové. Jsou to prostě děti, co jsme čekali, že se budou od narození chovat podle etiky dospěláckého chování?
Nejlepší je být na to připravená, nejen psychicky… Děti se učí vytrvalosti a píli.
Připravené prostředí
Opakovaně vám mrně vylívá doma sklenku s vodou?
Tak mu dám kelímky, tácek/lavór, kolem třeba ručníky a nechám ho zkoumat a vyvíjet se, objevovat gravitaci nebo vodu s co největší minimalizací škod a následnýho uklízení. Ve vaně máme vždy kelímky na naplnění potřeby přelívání, rozlívání atd.
↟ Naplněná potřeba odezní, nenaplněná potřeba ho bude pořád lákat a chybět mu v tom období učení.
Dnešní děti si nemůžou ani hrát s klackem, protože bouchneš se, vypíchneš si oko, nesmíš, polož to.
Nemůžou si ani vyzout boty, protože přece budeš mít špinavý nohy, kdo to má drhnout.
A co v zimě, když konečně napadne sníh? Nelez tam, nechoď tam, nemáme sněhule, nepromokavé kalhoty, nevzali jsme rukavice.
Chápu, stane se, prostě tu přípravu na ven zrovna nepodchytíme, ale proto bychom se měli co nejdřív poučit a příště děti připravit/obléct tak, abychom je nemuseli dokola peskovat za přirozené hraní/učení. Děti si chtějí přirozeně sednou na zem, lozit v trávě, na stromě…
A když venku napadne sníh? No tak maminko přece vezmu rukavice, když si dítě bude chtít s největší pravděpodobností udělat sněhovou kouli, nebo mu prostě na chvíli omrznou ručičky a pak mu nasadíš ty obyčejné rukavice, co mělo na sobě.
Born to be wild
Dala by se napsat kniha z frází, které slyší ti malí objevovatelé zrozeni pro zkušenosti a učení, zkoumání, lození. Co jim dopomoct k tomu bezpečně to zkusit, pomoct vylézt po té síti, po té zídce, pomoct prozkoumat ten klacek.
A když se o něj tolik bojíte, naučit ho, že když chce s klackem běhat – drží ho dolů například.
Pomožme jim přenést tu skleněnou mísu, místo zákazu a hypnotických povelů rozbiješ to.
Prostě místo negace zasévejme v dětech pocit, že jim důvěřujeme, že pílí a vytrvalostí se to naučí a zvládnou to když chtějí.
Že se nemusí bát, když budou dbát na bezpečnost, pevně se držet atd.
A když spadnou?
No a co, vždyť to nejsou několikametrové výšky, mozek se poučí a příště to zkusí jinak, dokud se to nenaučí správně, nebo holt sám nezjistí že na tohle ještě nemá.
Neučme děti, že to nemá cenu ani zkoušet, nebudu trpělivý, nevynaložím úsilí, kašlu na to.
↟ V dospělosti to pak zůstává, přestože bychom chtěli v životě změnu a dokonce třeba i víme co máme dělat, strach z neznámého a vidiny velkého úsilí převyšuje.
Naprogramovaný mozek poslouchá ten hlásek nedělej to, nezvládneš to, spadneš, zůstaň v bezpečí, v pohodlí, kde to známe.
Jenže ne všechno příjemné je jen to dobré, i ty nepříjemné zkušenosti jsou dobré ne-li prospěšné. A když to nezkusíme, tak to nezjistíme.
Nebo když na to dítě momentálně nemá, vysvětlím, že na to teď nestačí, naučí se to až trochu povyroste, zesílí, nebo že k tomu potřebuje víc zkušeností.
Zase je tu ta vytrvalost, trénink a nemusíme hned bum prásk, nesmíš, ne, nedělej to, spadneš, uděláš si bebí.
Až si to bebí udělá, tak vysvětlím, stalo se, chápu že to bolí, překvapilo tě to že? Žádné popírání to nic není, nic se nestalo, o nic nejde, velcí kluci nebrečí.
Raději řeknu příště budeš třeba dávat větší pozor, každá zkušenost je dobrá. Ale to už je na jiný článek.
Pak na hřišti pozoruji ty protichůdné výchovné styly a jejich už větší děti a to mě baví, v tichosti je pozorovat a přemýšlet nad tím, kdo jaké ovoce sklízí.
Mozek dítěte
Děti nemusíme programovat k neúspěchu a k úrazu ještě před tím, než se stane, protože z velké většiny se nic hroznýho nestane.
Lepší je dítě naučit zručnosti i hranic bezpečí. Podívat se na tu prevenci úrazů i z trochu jiného úhlu a snažit se skloubit jak to vám a vašim dětem bude vyhovovat.
Tip na prarodiče a okolí
Rezignovala jsem na převýchovu rodiny a dospělých v okolí, ale když do dcery někdo od mala začal hustit jak spadne, šla jsem dospělým příkladem.
K dětem mluvím nahlas stylem neposlouchej je, pevně se držíš, věřím, že to zvládneš nebo tohle přece už umíš…
A když spadne tak co, nevykřiknu hrůzou a šílenstvím, abych je ještě víc vyděsila a zveličila situaci.
Nedělám z toho vědu a snažím se tu situaci a emoce efektivně zpracovat.
Ať se vám i vašim dětem daří!
↟↟↟↟↟
Sdílejte:
