V článku najdete:
➸ Respektující komunikace
➸ Osobní odpovědnost
➸ Přehledná domácnost
➸ Důvěra, motivace a dopamin
Úklid domácnosti je odpovědnost především rodičů, nezplodili jsme si malé otroky. Věta, která vzbuzuje u někoho nepříjemné emoce. To přece nejde, aby dítě nic nemuselo dělat a nemělo žádné povinnosti.
A tak k tomu napíšu naše zkušenosti, protože je to zase o té komunikaci (respektující viz tady) a u toho, že jdeme především vlastním příkladem a řešíme svoje hranice.
Děti moc nereagují na to, co říkáme, ale co děláme a velmi dobře nás napodobují.
Základ je nemít očekávání, že někdo bude dělat něco podle nás a našich představ a v čase, kdy chceme my (výjimky jsou pochopitelně život ohrožující situace, kdy dítě fyzicky zastavíme, ale už mu ze vzteku nedáme na zadek).
Domácnost je především naše odpovědnost, děti jsme chtěli my a tak je naším úkolem vytvářet domov jako čisté, bezpečné a milující prostředí. Až děti budou dospělé a mít svůj byt a rodinu, tak to bude zase jejich odpovědnost. To ale neznamená, že děti nejsou za nic odpovědné.
Respektující komunikace
➸ Mluvím o svých pocitech a potřebách mít doma hezky, čisto, harmonické prostředí, aby nám v tom všem bylo dobře.
➸ Potřebuji uklizené prostředí, pak se cítím příjemně, protože je tak i nastavený náš mozek (potřeba přehledného prostředí, bezpečí, evoluce…).
➸ Nechci být na všechno sama. Samo se to neudělá. Jsme rodina, žijeme tu společně. Jak to udělat, abyschom byli všichni spokojení?
➸ Věci mají své místo, patří na své místo.
Respektuji, že dítě tohle neřeší, nemá/nevnímá tu potřebu a je spokojené i v nepořádku.
Jdu tedy příkladem, uklízím, mluvím o tom, že věci mají své místo a patří tam a tam…
Takže kdykoliv si s něčím hrajeme a potom už dlouho ne, říkám patří to na místo a čekám. Ukazuju prstem a buď to vrátí dítě, nebo já. Malé děti v roce (i dřív) se chytají a cítí se při tom užitečně, napodobují nás, baví je to, dáme placáka, poděkuju. V tom senzitivním období to chtějí všechno stylem Já sám, není to 100% dokonalý, ale to přece není podmínkou.
Někdy pomáhat nechtějí a respektuju to. Maloši mají potřebu všechno vytahat, vyházet a jsem s tím v pohodě, většinou.. Emoce nejsou na klíček a i mě to někdy prudí, ale zamyslím se nad tím, odkud to plyne a že vlastně ve finále o nic nejde.
Nepříjemné pocity v rodičovství často vychází z ega a našeho vnitřního zraněného dítěte
Malé děti přirozeně zkouší co my (vysávat, utírat, vařit) a záleží na nás, jestli jim to umožníme a nasytíme jejich potřeby v senzitivním období, nebo nic nedovolujeme, zakazujeme a pak se nemůžeme divit, že tu přirozenou touhu sounáležitosti i v úklidu ztratily.
Pokud v nich od mala pěstujeme cit pro pořádek, myslím, že se přirozeně rodíme s potřebou pomáhat a zapadnout do společnosti. Ale zase to nevyžaduju, když zrovna nechtějí, nedělám z toho vědu, jdu příkladem, jsem v tom důsledná. Nátlak a rozkazy přirozeně vytváří vzdor. Nechci z dětí poslušné ovečky, které budou ze strachu ostatní poslouchat na slovo, nebo naopak šikanovat z frustrace a rodinné křivdy.
Osobní odpovědnost
Starší ale mají nějakou odpovědnost a to především za svůj pokoj, svoje věci nebo spoušť, kterou natropili. Můžu jim i pomoct (jdu příkladem).
Ve společných prostorech dítě nenutím uklízet, jen ty svoje věci a nejpozději než se jde spát.
Na večer vždy jakž takž poklidíme (hlavně hračky), aby se vstávalo do uklizeného. V průběhu dne jen oznamuju skutečnost (bez rozkazů a výhružek) vidím tady na zemi to a toto, patří to do tvého pokoje… Nechala jsi tady… a buď jde hned, nebo to dávám na jednu hromádku do předsíně (když třeba chci vysát a uklízím vše okolo) a až bude mít dítě čas nebo cestu kolem, odnese si to. (připomínám to).
Na tenhle systém dcera najela, protože jdeme příkladem, mluvíme o tom a jediný, co po ni chceme jsou ty její věci = její odpovědnost (i ze stolu po jídle) a dává nám to smysl. Ostatní práce jsou dobrovolné (někdy pomáhá a baví ji to, jindy nechce).
Jsem zastánce minimalismu a od 3 let se společně domlouváme a třídíme i hračky (takové ty cetky nebo plyšáky kterých je víc než dost, (viz článek o ekologické výchově) a rozumí tomu. Sama mi jednou za čas i nějakou věc dá, že to vytřídíme dětem. Za jejíma zádama bych ji nic nevyhodila.
Taky třídím nepotřebné věci a předně se je snažím domů netahat a dobře si promyslím, jestli tu věc skutečně potřebujeme. Neberu vše jen z principu, že je to třeba zadarmo.
Přehledná domácnost
Domácnost máme uzpůsobenou tak, že věci mají své místo, knihy v knihovně, pracovní věci na stolech, hračky v košících, krabicích, na poličkách… Takže se nestává, že by někdo nevěděl, co kam patří.
Pokojíček holky nechávám v její režii, její věci = její odpovědnost (přesně toto jí opakuju, každý je odpovědný za svoje věci a o věci je třeba se starat).
Já můžu zase jen mluvit o svých pocitech a potřebách. Takže říkám, že je to tam pro mě nepříjemný, všude ty hadry a smetí na zemi a že tam nechci trávit čas ani si hrát, není mi tam příjemně (zase respektující komunikace, mluvím o sobě a svých pocitech, potřebách, neútočím na druhého, nenálepkuju…).
Zeptám se, jestli ji tam můžu vysát, utřít prach a když jo, většinou se i přidá, protože se ptám co kam patří (vím to, ale aby si to zvědomila ona).
Nebo mě sama poprosí o pomoc s úklidem, nechce na to být sama a já s tím problém nemám, i když se přiznám, že ze začátku jsem s tím problém měla. Celkově ty nepříjemné emoce typu my jsme museli uklízet, jaká pak pomoc, je to její pokoj a její bordel, nás nutili a ona jako nic nemusí pff.
Ale zase jsem to rozkličovala, že ty pocity nevychází od srdce, ale z ega.
My jsme ti průvodci životem, jdeme příkladem. Když bych sama nepomáhala, jak bych to chtěla naučit děti? Konat dobro pro dobro samo, ne pro odměnu.
Jediný automatický zásah v pokoji holky je, že vynáším špinavé prádlo z jejího koše na praní (někdy ji řeknu, aby mi ho přinesla sama). Jinak je to její pokoj, její teritorium, její útočiště a jistota, bezpečí, její volba, její odpovědnost, její hranice.
Takže když se jí zeptám, jestli u ní můžu vysát, tak s tím přichází úklid země a buď to všechno hážu na místo (v rychlosti uklidím, abych mohla vysát), nebo když tam je, ptám se jí, kam to patří a buď se přidá, nebo ne a to je její volba a právo to nedělat.
Stejně tak jí tam nemusím vysávat já, ale chci, dělám to dobrovolně. Nestavím se do role oběti, ale jsem trvůrce svýho života.
Můžeme si o tom zase povídat (viz harmonické prostředí, mozek a evoluce, po úklidu jsem šťastná, protože je mi tu hezky, příjemně).
Důvěra, motivace a dopamin
Věřím, že takhle jdeme příkladem a děti se prostě přidají, zatím s tím není problém, i když se někdy nepříjemné emoce nevylučují. Uklízení je pruda, ale ten výsledek a dopamin stojí za to. Ano, mozek se dokáže odměnit sám, nechci dítěti nahrazovat vnitřní motivaci tou vnější (odměny, výhružky, tresty).
A kdyby se dítěti doprostřed pokoje vykadil pes, věřím, že dřív nebo později by to dítě chtělo uklidit. Jenže naše emoce (vztek a někdy i strach) a potřeba důslednosti v nesmyslných věcech často nedovolí dát dětem příležitost i za cenu, že jim to trvá déle a není to dokonalé, jak chceme my.
Stejně jako strach, že si dítě ublíží při normálním objevování světa, hodně rodičů sklouzne do tzv. Helicopter parenting. Ale to už jsme jinde.
Chci říct, že v životě celkově donucování a manipulace mají opačný efekt a nebylo by nám v tom vůbec dobře. Důležitá je pro mě dobrovolnost a vnitřní motivace.
↟↟↟↟↟
Sdílejte na fb:
