Jo, cestujeme bez kočáru, Malýho Bizona (3 m) v nosítku a v ruce tuhle důchodcovskou tašku.
S ní jsem jela nočním vlakem do Itálie. Z Olomouce na Elbu, i do Říma jsme mrkli. Kočár je pro mě celkově nepraktickej (doma ve městě i na cestách).
Raději taška na kolečkách
A jak vidíte na pláž je taška na kolečkách bezva společník, i slunečník se do ní vešel. Kromě jídla, pití, plavek, rukávků, ručníků se vešlo i vše potřebný pro bejby.
Takže kdo váhá (hlavně z nosících maminek), už neváhejte! Je super do parku na piknik, nakupovaní nebo k babičkám na zahradu i pro výslužku. Skvěle se s ní jezdí a nezabere tolik místa (ale stejně většinou cestujeme nalehko jen s batohem/taškou přes rameno).
Popravdě já s kočárem moc jezdit neumím, občas do něčeho narazím a vlastně mě to ani nebaví. Malej Bizon byl poprvé v kočáru v 8 měsících, ale někdy v něm začal jezdit až v roce. Kolikrát jsme jeli za život kočárem s Divokou Řekou to bysme na prstech jedné, možná dvou ruk spočítali. Takže ve finále se na něj jen prášilo a vlastně bychom ho k životu ani nepotřebovali.
Miluju ten svobodnej pohyb, kdy nemusím řešit kudy projedu s kočárem a jestli tam jsou schody. Já preferuju nosítko (později na střídačku s ťapáním) nebo kolo s cyklosedačkou (to je úplně jinej rozměr rodičovství a rychlopřesunů).
Cestování s dětmi je učení zenu
Na cestách se učím hlavně to růstový myšlení, jak to půjde skloubit dohromady, jak vyhovět, abychom byli všichni spokojení, co tahám zbytečně a co příště nezapomenout. Ráda se inspiruju jinde a pořád se učím. Myslím, že nikdy nedospěju do fáze, kdy si řeknu, že už to mám podchycený, všechno vím, všechno znám. Ale o tom to není. Právě ty nekomfortní situace nás posouvají dál, nebo zase zpátky? Do svýho nitra, ke svý přirozenosti, bez těch pozlátek dnešní doby, kdy člověk jen zleniví a zpohodlní?
Cestování s dětmi je pro mě naplňující hned v několika směrech. Človek se nemusí omezovat a kvůli dětem zůstávat doma.
Vždyť se o to ani samotný děti neprosí a berou to jako samozřejmost už od narození, vlastně už od početí v břiše jsou furt v pohybu, spí v pohybu. Takže je fuk, jestli s miminkem spíte doma, venku nebo jinde.
S Divokou Řekou i s Malým Bizonem cestujeme od miminka. A to je myslím klíčový.
Pokud vytáhnete paty až po nějakým tom ročku, nedivím se, když to spoustu dětí (a hlavně rodičů) nezvládá a řeknou si už nikdy víc.
Ono i náčelník snad na každé cestě jednou řekne „už nikdy víc“ a nebo si zoufá, že raději nezůstal singl bezdětný staromládenec. Ale rychle to vezme zpět, protože klady převyšují.
Holt má začít meditovat, mu to říkám pořád :).
Já jsem v tomhle větší kliďas a možná mám i úchylku na to překonávání stresových situací. Možná proto, že jsou to jiné stresy než doma. Možná proto, že mě to jen tak nerozhodí a baví mě trénovat to růstový myšlení a posouvání těch svých limitů.
Když už nemůžu pařit jak za mlada, tak aspoň to poznávání nového mě uspokojuje, jinak by mi asi hráblo. Protože život je pro mě poznání. Ale to je individuální. Já prostě po všem tom shonu, péči o děti a stereotypu potřebuju restart.
A vyprdněte se na ty společností zažitý limity s dětmi. Raději si lámejte hlavu s tím, jak to udělat, aby to šlo.
A jděte třeba s dětmi na koncert, ale asi se u toho neopijete (tolik) jako bezdětní a možná ze startu zvolíte i jiný typ koncertu, třeba nějakej bejbypunk. Letos jsme měli koupený lístky na Pohodu festival na Slovensku, plánovali jsme tam stanovat s dětmi, ale bohužel nám to korona situace zrušila. Příští rok to jistí.
Prostě když TO (dosaďte si – cestování, tanec, hudbu, skejtování…) miluješ, není co řešit!
A jak říkám (i po viróze a problité noci čtyřleťačkou), každá zkušenost dobrá…
↟↟↟↟↟
Sdílejte na fb:
